Červená mučírna

Všichni máme své sny. Běžné i méně obvyklé. Co se může stát, když se někdo rozhodne pro nás ty naše zrealizovat za každou cenu, vám s humorem povypráví naše nová autorka Metztli. Někdy prostě nemusíme dělat úplně všechno, co čteme v knihách…

Život s matematikem je někdy nevypočitatelný.

„Víš, kdo mi napsal?“

Pootevřela jsem oči a přes vlnu vzrušení se pokusila zaostřit. Zamrkala jsem. „Kdo?“

„Karol...“

Přestala jsem se pohupovat. Proboha, proč to vytahuje teď?

„A co chtěla?“ Ještě jsem se usmívala, nebudu přece hysterčit tak otevřeně.

„No, jestli bych nešel někdy do čajovny.“ Dlaně hýčkaly má prsa.

To si snad ze mě dělá prdel.

„A copak jsi jí odpověděl,“ zajímala jsem se, sklonila se k němu a trochu se zavlnila v bocích.

„Nevím,“ prozradil a políbil mě. Potom mě narovnal, takže jsem se zapřela o jeho stehna a znovu chytala rytmus.

„Koukám, že nevím je tvoje oblíbená odpověď.“ Dívala jsem se na něj a přemýšlela, proč mi to sakra vykládá a zrovna teď.

„Nevím ve smyslu odkládejme to co nejdéle,“ vysvětlil a posadil se. Ztratila jsem rovnováhu. Pevně mě objal a políbil. Ujištění, že s ní nepůjde, by sice bylo lepší, ale evidentně nemůžu mít všechno. Znova jsem zapomínala na okolní svět, propletla si s ním prsty a užívala si blížící se křeč...

... a hryzala mu rameno? No, proč ne. Vzpamatovala jsem se a usmála se, políbila jsem ho. Za chvíli mě následoval.

Jeho poznámka mi nešla z hlavy. Strašila mě několik dní. O to víc mě pak vyděsilo, když mi zavolal do práce a pozval mě na večeři. V hlavě mi vytanula vzpomínka na poslední pozvání. Tehdy odjížděl na půl roku do švýcarského zábavního parku pro fyziky. Pravda, tehdy se to pokusil vyžehlit ještě několika knihami...

Nervózně jsem na sebe koukala do zrcadla a přemýšlela, co čekat. Naposledy jsem si uhladila šaty, vlasy a vyděšeně koukla svému odrazu do očí. V předsíni už seděl můj milovaný a elegantně si ohryzával nehty. Na sobě jako obvykle kalhoty a košili. Tedy, nic proti košili. Co už ovšem k obvyklosti nepatřilo, byly rozpuštěné vlasy. Ano, to nebude jen tak.

Ruku v ruce jsme zamířili do naší oblíbené restaurace a objednali si. Čekala jsem. Bála se.

„Víš, musíme si promluvit,“ prozradil vínu.

Žaludek předvedl kotrmelec. No do háje. Jestli dostanu košem kvůli té pitomé matematičce s IQ 160, tak jí ostříhám vlasy a udělám si woodoo panenku.

Pokusila jsem se o úsměv. „Ano?“

„Hmmm... víš. Mám pocit, že náš sex je jednotvárnej.“

Ano, tak tohle jsem vážně nečekala. Dělá si ze mě prdel? Chtělo se mi smát. Ale neříkej hop, když brod je ještě daleko.

„A co s tím chceš dělat?“ Tentokrát už jsem se opravdu usmívala.

„Přemýšlel jsem nad tím,“ řekl. Tím mě maličko vyděsil, ale neutekla jsem. Bod pro mě. „No a když si vezmu, o čem sníš... nechtěla bys to někdy zrealizovat?“

Nejistě jsem zamrkala. Zrealizovat? Hlavou mi prolétly provazy, svorky, šátky a uniformy. No, kdo by nechtěl.

„Možná...?“

Evidentně se mu ulevilo. „Super. Něco jsem už objednal.“

Doušek vína mi zaskočil v krku. Rozkašlala jsem se, veškerá elegance v háji, ale hlavně přežít, to je teď na prvním místě.

„Co žes udělal?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„No, objednal jsem nějaké věci. Teda, mučírnu ti slíbit nemůžu, ale něco snad zvládnem.“ Se zvídavým úsměvem na mě koukal.

Mučírna. No proboha.

„Mučírna?“ pípla jsem.

Dobrá, jedna věc jsou moje fantazie, druhá ale realita.

Teď zrudl. „Hmmm?“

„Hmmm?“ Zopakovala jsem jako dobře cvičená opička a čekala. A modlila se, aby nám už donesli jídlo.

„Koukal jsem do knížek, co máš. V jedný byla Červená mučírna.“

Oblil mě pot. Dobrá, asi nebylo nejmoudřejší říkat mu, že z některých knih bychom se mohli inspirovat.

„Mýho zadku se ani nedotkneš,“ upozornila jsem ho okamžitě.

Díkybohu mi to odkýval.

Během jídla jsem z něj tahala podrobnosti.

„Provaz,“ oznámil mi klidně.

Provaz. No tos mi toho řekl, draku.

„Aha?“ Doufala jsem, že se rozmluví.

„No. Co na tom nechápeš?“

Zavřela jsem oči a počítala do deseti. Co na tom nechápu? Třeba to, lásko, že jsme spolu přes pět let a okořenit náš sex tě napadlo až teď. PROČ?
„Co dál?“ Jeho otázku jsem ignorovala.

„Nějaký svorky a tak. Však uvidíš.“

Po zbytek večera jsem se už nic nového nedozvěděla. A v noci si užila dalšího šedého milování. Vážně nevím, o co ti jde, přemítala jsem pak v jeho náručí. Nakonec jsem se přitulila blíž, pokusila se zpacifikovat jeho vlasy a usnula.

Čas plynul a já na podivný rozhovor myslela stále méně. Tím víc mě pak vyděsilo, když mi zapípala SMSka, ať přijdu domů co nejdřív.

„Mám pro tebe překvapení, má bohyně.“ Nic víc.

Nevěděla jsem, co dělat. Teda, tetelila jsem se radostí z oslovení „bohyně“, tak mě nenazval už pár let, ale překvapení? Nesnáším překvapení. Samozřejmě jsem si okamžitě vzpomněla na objednané věci. Tak to abych si snad dneska hodila nějakou konzultaci, třeba k diplomce.

Dveře bytu jsem odemykala s mírným děsem. Celou cestu jsem strávila nadáváním sama sobě. Nikdy jsem mu neměla říct, o čem sním. Proboha, hlavně jsem s ním nikdy neměla koukat na porno. Ty jsi takovej idiot, oznámila jsem svému já a vešla do jámy lvové.

„Ahoj, dráčku,“ zavolala jsem.

„Vev, jsem v kuchyni,“ zaznělo z bytu a já si uvědomila, že cítím příjemnou vůni. Těstoviny? Mmm, to zní slibně.

Na stole mě opravdu čekala večeře. Tedy, ne že by můj matematický génius neuměl vařit, ale těstoviny byly rozvařené a salát oschlej. Každopádně jsem vše pochválila a ve výsledku - já dnes vařit nemusela. To se počítá.

„Tak a teď přijde překvapení,“ usmál se a políbil mě.

Vyschlo mi v krku. Proboha, proboha, proboha.

Špatné náboženství, došlo mi při pohledu na postel. Pouta, silný provaz, šátek, svorky, devítiocasá kočka (?!) a několik podivných předmětů.

„Co je tohle?“ ukázala jsem na kovové kuličky.

„Nevím.“ A sehnul se pro krabičku. „Píšou tu, že to slouží k zavádění do anál-“

„Moji prdel z toho vynech!“ Skočila jsem mu do řeči. Kristaboha.

Zmateně na mě koukl. „Neříkalas...?“

„Ne, neříkala! Vždyť to víš!!!“

Jen pokrčil rameny a věc odložil. Ufff.

„A ta kočka?“ Dotkla jsem se špičkou prstu černých provázků. Na některých byly kovové korálky. Auva.

„No, totiž... myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit...“

Povzdechla jsem si. „Aha. No dobře, miláčku. Tak víš co? Začneme zlehka, jo?“

Nechtěla jsem mu to překvapení zkazit, ale taky jsem chtěla přežít.

Přivázal mě k posteli a šátkem mi zavázal oči. Posud jsem byla spokojená. Nevím proč jsem zadoufala, že si se mnou bude hrát. Ouha. Místo toho jsem ležela a nic se nedělo.

„Lásko?“

„Počkej. Musím to najít...“ Něčím zběsile listoval.

Proboha!

„Co najít?“ ptala jsem se opatrně.

„No co s ní v té posteli dělal.“

„Kdo?“ Zeptala jsem se. Špatný dotaz, soudě dle zoufalého povzdechnutí.

„No Christian přece.“

Doprdele.

„A co kdybys se mnou dělal to, co vždycky?“

Nastalo dlouhé ticho.

„To mě nenapadlo.“

Ležela jsem na posteli. Ve tmě. A přemýšlela, co říct. Ano, jeho IQ je závratně vysoké. Ano, je velmi, velmi inteligentní. Ano, nerozumím jeho práci. A ano, jsem pouhá filoložka. Ale sakra! Nakonec jsem se pokusila o úsměv.

„Takže?“

„Hmmm, takže asi jo.“ A postel se prohnula pod jeho vahou.

Políbil mě na rty. My nepotřebujem žádné zpestření, pokud se mnou tvůj polibek dokáže tohle, proletělo mi hlavou, zatímco mi moje geniální láska okusovala krk. Spokojeně jsem zamručela a užívala si to. Přece jen by se ten večer mohl vydařit. Zuby se přesunuly na bradavky a jako obvykle odváděly skvělou práci. Co k obvyklosti nepatřilo, byl pásek, který se utahoval kolem mého krku.

„Neškrtím tě?“ zajímal se.

„V pohodě,“ ujistila jsem ho a zkoumala vlastní pocity. Příjemné, uzavřela jsem nakonec průzkum.

Rty se postupně přesouvaly níž a s nimi i ruce.

Zavřela jsem absolutně zbytečně oči a slastně povzdychávala. Brzy jsem ale začala mít problémy s dechem. Drak se maličko rozjel a pásek se utahoval a utahoval.

„Jestli utáhneš ještě trochu, budeš šukat s mrtvolou,“ zasípala jsem.

Okamžik se nedělo nic.

„Cos říkala?“ hlas měl zatřený chtíčem.

„Škrtíš mě!“

„Ale to je přece účel ne?“

„Zabíjíš mě!“

„Oh!“

Pásek se povolil. Dokonce zmizel i šátek.

„Promiň?“ Koukaly na mě zmatené oči.

„Dráčku? Co kdybys mě odvázal?“ navrhla jsem opatrně.

Přikývl, ale byl smutnej. Hodně. Jeho překvapení se nevydařilo. Takovej menší propadák.

Sedla jsem si vedle něj a pohladila záplavu vlasů.

„Koukni, nemyslím si, že náš sex potřebuje okořenit. Ale pokud máš ten pocit, tak můžem ty věci používat. Postupně, až si nastudujem, k čemu jsou.“

Podíval se na mě, oči smutné. „Když já chtěl, aby se ti splnila tvá přání,“ vysvětlil.

Políbila jsem ho na špičku nosu. „A co tvoje sny?“

Díval se na mě, maličko překvapeně. Nakonec jen pokrčil rameny.

„Trojka,“ přiznal.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak kterou kamarádku budu ochotná si dotáhnout do postele? No, matematička to rozhodně nebude.