Nedosažitelný

Autorka s trochu záhadným pseudonymem Alape nám přišla povyprávět příběh, který je, podle jejích vlastních slov, slepencem obsahujícím špetku humoru, trochu erotična a vibrátor - a na závěr malé překvapení navrch. Inspirací jí prý byly skutečné příběhy, autorčin vlastní a různé jiné, pochopitelně s jistou dávkou fantazie.

A tak už se honem pojďme dozvědět odpověď na otázku: Kdopak to stojí za dveřmi?

„Tak už jsi konečně přestěhovaná?“ vyzvídá Jitka, jen co dosednu na plastovou židli pod slunečníkem. Chatrný stín, který vrhal na roh stolu, byl v těchto tropických čtyřicítkách, které teď kolem poledne ještě umocňovaly žhnoucí zdi domů a ulic v letním městě, pořád lepší než nic.

„Jo, už jo,“ odpověděla jsem tak napůl a druhou částí pozornosti jsem se snažila setřást kabelku ze zpoceného ramene a trefit se na prázdné židli vlevo do toho malého kousku šedi, aby se mi neroztekl mobil a šminky.

„Teď ještě musím pořídit nějakou skříň v Ikee, abych měla všechny ty krabice kam vybalit,“ otočila jsem se zase na Jitku.

„Prosím tě, to v tom pronajatým bytě nic není? Proč sis nenašla něco jinýho?“ podívala se na mě částečně podezíravě a zčásti nechápavě a přitom ještě stihla hodit svýma velkýma hnědýma očima orámovanýma vějíři dlouhých řas ke stolu vedle, kam si právě ke skupince mužů přisedal nově příchozí. Krátké „mňam!“ nepatřilo dortíku před ní, ale novému objevu.

„Jednu ledovou mattonku a colu, prosím vás,“ zahlásala jsem přes dva a půl stolu na utíkajícího číšníka, který vypadal, že mu jsou veškeré žíznící bytosti ukradené a chtěl se co nejkratší cestou dostat z toho vedra na zahrádce do klimatizované části kavárny, která byla plná k prasknutí.

I na švába by se podíval s větší láskou. „Jooooo, madam, hned to bude!“ (Ztělesněná ochota sama.)

„Je tam zařízená kuchyně, to je základ ne!? A postel mám vlastní,“ řekla jsem polohlasem, abych příliš nestrhávala Jitčin zájem na sebe. Byla jsem ráda, že její zaujetí pro vedlejší stůl trvá.

„Hele, Baruš, a už sis někoho našla?“ hodila po mě jedním okem, tím druhým spočívajíc stále vedle na fešném blonďákovi a já dostala záchvat smíchu z jejího šilhání.

„Ne, zatím… haha… ne.“

Věnovala mi útrpný pohled, jako agent Smith Morfeovi, i tím druhým, dříve zaneprázdněným okem. „Ale to mi moc směšný nepřijde!“                                    

„Já ti půjčím zrcátko, jo?“ štrachala jsem do kabelky, „zopákni si ty oči do praku, cos měla před chvílí a budeš se smát taky.“

„Tak si nabrnkni ňákýho kolouška!“ slastně vzdychla.

Jen to ne, zaúpěla jsem pro sebe. Tu její novou ‚láv‘ story Tisíce a jedné noci s mnoha prvky Kámasútry už jsem do nejintimnějších detailů slyšela snad padesátkrát. „Jak dlouhý časový horizont měl asi na mysli číšník tím slovem ‚hned‘?“

 „Už taky potřebuješ přijít na jiný myšlenky,“ sjela mě káravým pohledem ‚obouoč‘, „nemá smysl se užírat minulostí.“

„Ach jo…“

Pikolík, který sem dofuněl s mou objednávkou, mě zachránil právě včas. „Děkuji,“ vděčně jsem se na něho usmála.

Občas mě napadá, jestli se Jitka neminula povoláním a místo podnikání se neměla věnovat politice – ukecala by i mrtvýho.

 „Chlapa potřebuješ! Nemůžeš být sama!“ Jitka to stále nevzdávala. „Pětatřicítka! To jsou nejlepší léta – tak si konečně začni užívat života!“ Byla jsem pod kulometnou palbou výřečné kamarádky.

„Však on se nějakej objeví.“

„Jo, na svatýho Dyndy - anebo taky jindy, že jo? Musíš tomu trochu napomoct… a takovej zajíček…,“ přetékala nadšením.

„Hele, nepruď!“ I přes to vedro mi začínal mrznout úsměv, „mně to prostě přijde divný mít chlapa o deset let mladšího! Chápeš?“

„Ne! Dyť je to normální v dnešním světě! Podívej se na všechny ty celebrity…“ Jitka se sice nadechla, ale proud jejích slov se nezastavil.

Ona snad umí mluvit i při nádechu, jinak si to neumím vysvětlit! na chvíli jsem se ztratila ve svých úvahách, čímž jsem přišla o část jejího monologu.

„… třeba taková Madonna.“

Mrkla jsem na hodinky. „Jé, už je jedna, promiň, musím letět zpátky do práce.“ Nechala jsem na stolku peníze za svou útratu a rychle sbírala roztavenou kabelku. Ještě jsem se naklonila k Jitce a lípla jí pusu na tvář: „Ráda jsem tě viděla, tak zas příště, pap.“ Utíkám od kázání do jistoty své kanceláře, přejíc si mít po ruce Nimbus 2000, jen abych nemusela na těch podpatcích skákat jako raněná srna po nerovném povrchu kočičích hlav.

***

Seděla jsem na krabici, popíjela z právě vybaleného hrnku nechutně vlažnou vodu z kohoutku, která měla být studená, a přemýšlela, jak to tu uspořádat.

Nečekané zabušení na dveře mě vytrhlo ze zadumání. Lekla jsem se tak, že jsem si málem cvrkla, a ještě jsem se celá zlila pitím. „Ano?“

„To jsem já,“ ozval se mužský hlas a já si v ten moment připadala jako Karkulka, na kterou místo vlka bafnul maxipes Fík.

Vždyť jsem tady teprve třetí den a… domácí Novák by se určitě představil! letělo mi hlavou, zatímco jsem se zvedala ze své zašívárny a brodila se ke dveřím rozkrámovanými věcmi. „Moment!“ (Zapírat už jsem se stejně nemohla.) Ještě jsem mrkla po krabici s kuchyňským vybavením, jestli se nahoře třeba neleskne nůž (alespoň příborovej) a v duchu jsem se snažila ztotožnit s Brutální Nikkitou. Je sice půl desáté večer, ale člověk nikdy neví. Divnej barák, divný lidi, divná čtvrť… „Sakra, že já si ten pepřák nevzala z auta domů,“ zalitovala jsem polohlasně a pootevřela dveře tak na dva prstíčky, aby Jezinky Bezinky viděly, ale neprolezly. Kukátko ve dveřích je totiž pro tento druh starých pavlačových domů asi stejným luxusem, jako pro Sněhurku detektor na jedy.

„Čau, co blbneš?“ zahlásá obrys na pavlači, čímž mě přivádí do rozpaků, ale zároveň vzbuzuje zvědavost jeho veselý tón.

Otvírám celé dveře, abych ve světle z mé předsíně viděla, kdo to je. Copak tu neexistuje ani venkovní osvětlení?

Odtajněná chlapská postava sebou překvapeně škubne. „Ahoj… teda dobrý den… nebo spíš večer… asi…“

Zvědavě si ho prohlížím a je mi jasné, že se neznáme. Přede mnou stojí mladý muž, tipuji ho o něco mladšího než já, asi tak mezi pětadvaceti až sedmadvaceti. Tmavé vlasy s délkou po ramena dávají vyniknout krásnému obličeji, kterému vévodí šibalsky se smějící světlé, snad zelené oči. Oblečen je do žlutého trička s nápisem Champion a šedých přiléhavých slipů s krátkou nohavičkou, které kopírují jeho urostlé tělo.

I on si mě zvědavě prohlíží. Asi mu neunikl můj zkoumavý pohled, protože si stáhl triko až pod boky, aby zakryl svou intimitu, a s omluvným šklebem dodal: „To je jen domácí úbor…“

Tím se prchavý moment oboustranného překvapení rozplynul jak novoroční předsevzetí 2. ledna. Žluté tričko udělalo krok zpátky do tmy, čímž se stalo opět siluetou, tentokrát se svítícím bělmem.

„Moc se omlouvám, že jsem sem tak vpadl,“ navázal nenuceně, „ale nevěděl jsem, že jsou už odstěhovaný. Teda možná jo, ale asi jsem to zapomněl.“

„Hm… aha.“ Nic duchaplnějšího mě nenapadlo.

„Teda ono to asi vypadá takhle divně, když se neznáme,“ pokračuje dál tím svým veselým tónem jako by se nechumelilo (i když - ono při 35 °C ani nemohlo), „já jsem tvůj… teda váš soused hned odvedle, víte?“ Bělmo po mně mrklo, co já na to. „Jsem Dan. Dan Šedivý, ale kámošové mi říkaj buď Šéďa, nebo,“ zarazil se, „no to je jedno, Šéďa.“

Stále nemám jasno, proč přišel?! „Tak… ahoj. Já jsem Barbora. Známí mi říkaj Bára,“ podávám mu ruku, „a proti tykání nic nemám.“

„Super,“ zasmál se a já ucítila stisk jeho teplé měkké dlaně.

„No tak teď, když už se známe a ti původní tu nejsou,“ odmlčel se, asi nevěděl, jak pokračovat. „Víš, chtěl jsem si půjčit cigáro. Popíjíme s kámošem a došly mi, tak abych nemusel do večerky. Ale ty asi stejně nekouříš…?“

„Cigarety jo, ale nic jinýho,“ zavtipkovala jsem z úlevy, že to není žádný ‘Džek-rozparovač‘ a šátrám po krabičce v zadní kapse domácích tříčtvrťáků.

Když Šéďa zjistil, že je skoro plná, pumpnul mě o čtyři místo jedné s tím, že mi je zítra určitě vrátí. Příště budu chytřejší!

„Čau Šéďo… dobrý večer,“ zahlaholil ženský stín přicházející od schodů z přízemí směrem k nám.

„Ahoj bejby,“ zasmál se vesele Champion a pak mi vysvětlil: „To je má spolubydlící, sestřenka Jana.“ Otočil se zpátky k ní a pokračoval bez přerušení jako hlásný vesnický amplion: „To je naše nová sousedka Bára. Ale už si tykáme, takže si klidně můžete tykat taky.“

 „Proč ne, když jsi nám to dovolil?!“ proneseme shodně, jako bychom to nacvičovaly. Rozesměje mě myšlenka na cirkusové opičky a spartakiádní souhru.

***

Šeďa je živel. Stejně jak povodeň – umí kohokoliv strhnout, jako uragán - vyvrací předsudky, jako požár – dokáže rozpálit a jako zemětřesení vám převrátit život vzhůru nohama.

Během několika dní mi připadá, že se známe snad od stvoření světa. Poznávám tak blíž nejen jeho, ale i sestřenku Janu (k mému překvapení je skutečně jeho pokrevní příbuznou…) a další lidi z domu.

Mám z toho dobrý pocit - v zápisníčku si můžu odškrtnout jednu z položek jako splněnou: Nic dalšího zeleného do bytu nekupovat! (Pod tím svítí červená poznámka, dvakrát podtržená s pěti vykřičníky: Báro, ty pako, stejně ti ta džungle posledně pochcípala!)

Místo květin chci pěstovat sousedské vztahy…

***

Dan je ale i zvláštní. Jednou mi dá jen tak pusu, jindy mě vezme kolem ramen, pak okolo pasu. Prý: Prostě tak, že mě rád vidí. Je hbitej jako blesk a vždycky určitě rychlejší než moje reakce, ze kterých si dělá srandu. Vlastně mi to není ani příjemné, ale ani nepříjemné.

Asi mi už fakt začíná hrabat. Jitka má pravdu.

***

„Dneska večer v deset jdeme na bowling,“ hlásil Šéďa mezi dveřmi, jen co zaslechl rachtající klíč u mě v zámku, když jsem se v pátek doplazila z práce domů. „Jdeš taky?“

„Ne, jdu spát. Jsem unavená.“

„Hele, jdeme všichni! Pojď s náma! Dej si sprchu, ta tě probere. Bude sranda…,“ hučel do mě tak dlouho, až jsem rezignovala a se slovy „Tak teda jo, pak na mě ťukněte,“ jsem zmizela v útrobách tmavého bytu.

Tím „všichni“ měl Šéďa na mysli skupinu čítající asi dvacet lidí, jak se později ukázalo, a mimo několika málo sousedů z domu jsem neznala nikoho. Ale vůbec to nevadilo, protože zábava se rozjela, každý popíjel něco dobrého a týmově jsme soutěžili, kdo bude lepší. Na malém prostoru začouzené putyky, kde asi probourali sklepy, aby vznikl prostor pro bowlingové dráhy, jsme byli namačkaní jako sardinky.

Chybu na kráse jsem si ale uvědomila až v okamžiku, kdy jsem najednou nevěděla, čí ruce na mě sahají, čí rty mě líbají, a jestli jsem to já, kdo háže kouli na kuželky, nebo jestli koule hází mnou. Celý interiér včetně lidí se točil v barevných vírech a já plachtila prostorem.  Kurva, někdo mi dal něco do pití! napadlo mě. A když jsem se rozhlédla kolem a viděla ta různě pokroucená těla navzájem se po sobě plazící v podivném opojení smyslů, kdy noc byla ještě mladá, ale zvířecí pudy staré, uzavřela jsem to: „Jdu domů, tady to nemá daleko ke grupáči a o ten nestojím!“

Jana se ke mně přidala, takže jsme se v úzkých tmavých uličkách staré zástavby tolik nebály a mlčky jsme klopýtaly, vzájemně se podpírajíce, do svých bytů. Hlava se nám točila oběma. (Po dvou deckách bílého?!) S osvobozující lehkostí jsme nechávaly za zády erotikou jiskřící atmosféru jinak ponurého lokálu, v níž se prolínaly vůně dámských i pánských levných parfémů, lidský pot toužících těl a omamnost drog…

***

Měsíc byl pryč, další setkání s Jitkou. Její zajíček mezitím odhopkal k jiné zaječici.

Tentokrát přišla s úplně něčím jiným: Prý úžasnej „objev století“. Už ho maj všechny její kámošky, jak to že-ji-to-zatím-nenapadlo? Takže i ona si ho určitě koupí, když teď momentálně nikoho nemá, tělo si prostě žádá svý, jen neví barvu, tvar a velikost… ano, tématem setkání byly vibrátory.

***

Dalších čtrnáct dní noční samoty a smyslných snů. Začínaly nabírat grády: od plyšových sloníků přes Keny po okurky, mrkev a kukuřici… na dnešek jsem byla růžový králíček létající z kytky na kytku kdesi na vrcholu mrakodrapu v oblačné mučírně. A tím vším se prolínaly různé tváře mužů i žen, z nichž jsem si pamatovala jedinou: Šéďovu.

… zatraceně! To už jsem vážně taková zoufalka, že mě pronásledujou tyhle noční můry?

Ber ho, našeptává mi nějaký vnitřní rarášek, je hned po ruce, ob dveře, je tak hezkej, mladej a sladkej! Toužíš po něm! Tvé tělo touží…

„Kuš!“ protestuji: „Mladej a sladkej jo, ale divnej a pořád v náladě.“

Aspoň je sranda! A jak ti to říkala Jitka? Kdo moc vybírá, nakonec přebere?!… Taky už ti není šestnáct a není ti ani dvacet… Checht…

To už je fakt psycho, rozvíjím své úvahy, že bych se přidala k módnímu hnutí „Každý normální člověk má svého psychologa“ a šla se zařadit někam do fronty?

Bilance je neradostná – necelé dva měsíce odstěhovaná, o něco dýl po rozchodu a tři čtvrtě roku bez sexu. Nic moc. Vracím se v myšlenkách k rozhovoru s Jitkou: něco na tom bude… snažím se přesvědčit sama sebe, že se až tak moc nestydím a zítra si půjdu koupit vibrující potěšení do sexshopu, který tu před časem na nedaleké hlavní ulici otevřeli.

***

Stojím před obchodem a váhám. Už si tak silná v kramflecích nepřipadám a přemýšlím nad zbabělým úprkem hlava nehlava co nejdál odsud. (Proč jsem si nevzala jen obyčejné páskáče bez podpatků?!)

Zapálím si cigaretu a chodím ve velkých ležatých osmičkách po prázdném  chodníku. Snažím se srovnat si myšlenky v hlavě a sebrat kuráž.

Najednou mi dojde, že lidi z protější strany ulice, kde je chodník naopak hojně frekventovaný (To je zvláštní, co?), se po mně divně koukaj. No jo, docvakne mi, fakt blbej nápad chodit sem tam a kouřit právě před obrovskou výlohou sexshopu… A tak raději mizím dovnitř, což mi v ten moment přijde jako menší zlo.

Že já si nedala panáka! vyčítám si ale hned vzápětí, když na sobě cítím rentgenové oči prodavačky. Přece jenom je něco jiného internetový virtuální svět a tato barevná realita plná růžových pout, různých peříček, vibrátorů, velkých korálků na šňůrách a jiných více či méně identifikovatelných předmětů úhledně srovnaných v regálech. Červenám se až na prdeli a i přes klimatizaci cítím, jak mi stékají čúrky potu. „Asi budu potřebovat poradit,“ dívám se na slečnu, která mezitím opouští své zázemí za pultem.

„Jasně, není problém. A co byste chtěla?“

„Ehm… vibrátor.“

„Tak ty jsou hned tady,“ ukáže někam doprostřed místnosti, „a jaký by měl být?“

„No to právě nevím.“

Spiklenecky po mě mrkne: „Váš první?“

Mozek vymýšlí, jak to zaonačit, abych se totálně neztrapnila. Poté ale rezignuji: pravda bude lepší. „Ano,“ přikývnu.

 Dostává se mi zasvěceného výkladu. Slečna naštěstí nezačíná u motýlků a včeliček, takže po půl hodině odcházím s úlovkem hodným mé vynaložené odvahy a s pocitem, že jsem sama pro sebe na pomyslném žebříčku stoupla hned o několik poschodí.

***

Konečně mám tedy svou hračku (na tom pořekadle o hraní a nezlobení přece jen něco bude) a jako každá normální ženská (dle Jitky) můžu začít experimentovat. Co se týče fantazie, tak s tou problém nemám…

I sám dům jako by mi pomáhal: Každou noc jsou tu slyšet vášnivé vzdechy i mrazící výkřiky. Bouchání do stěn i vrzání postelí. Drolící se rákosový strop ohozený bůhví čím. Náruživí sousedé.

Noc co noc se zaujetím pozoruji houpající se lustr a přemýšlím (Kdy se urve?), kde je ta hranice mezi manickým pohlavním stykem a živelnou zemskou katastrofou.

Vulgarismy křičené v záchvatu euforie při sexuálním vyvrcholení do temnoty skrze otevřená okna letních veder.

***

Další večer se vracím za tmy domů z práce a skoro u baráku se najednou mihne stín postavy prchající za roh. Vytrhlo mě to z přemýšlení. Ještě, že jsou policajti nedaleko, kdyby něco… Nepříjemný pocit mě doprovází a já s vidinou blízkého bezpečného místa zrychluji krok. Odemykám velké vstupní dveře a vcházím do úzké tmavé chodbičky vedoucí ke schodům, když vtom: „BAAAAAF!“ Někdo mi zavřeští přímo do ucha. Jiskřičky před očima a totální hluchota! Seškrabávám své tělo ze stropu, jak jsem se lekla. „Kterej debil…???“ Připravuju si pěsti na obranu a zároveň se snažím nahmatat vypínač. Prostě scéna jako střižená z nějakýho hororu.

Ozve se ďábelský smích a něčí ruka předhoní tu mou, takže se najednou rozsvítí… a já koukám - do vysmátého Šéďova obličeje. Než se stačím vzpamatovat a nabrat dech z toho leknutí (ještě štěstí, že jsem si na záchod došla před odchodem z práce), předejde mě: „Promiň, promiň, promiň, Baruško, promiň, já nechtěl, to nebylo na tebe… já myslel, že je to kámoš, promiň… vypili jsme láhev ginu s tonikem a teď hrajeme na honěnou, víš? … Promiň!“ Trochu se mu plete jazyk. „Dám ti bonbon, aby ses na mě nezlobila, jo?“ loví oběma rukama po kapsách u šortek. (Odkud se ve mně bere ten neodbytný pocit, že s dětským cukrátkem to bude mít pramálo společného?) A já si v ten moment přeji jediné: být Hulkem, abych z něj mohla udělat mastnej flek, ne větší než od mouchy.

„Tak Dášeno! Co je?“ ozve se najednou mezi dveřmi a mně dochází, že ten stín předtím byl Mirek. Oči upírá na Šéďu.

„COŽE?“ Nějak mám problém se zorientovat. „DÁŠENO?“ opakuji překvapeně. Nastalý šok způsobil, že se mi i ztracený sluch okamžitě vrací. „A teď, Džekyle, pravdu, jasný?!“ zapíchnu do něho svůj laserový pohled.

„No, tak mi říkaj přátelé… je to z Dan Šeďa – když přesuneš „n“ a dáš pryč „ď“, je to Dašena – Dášena,“ leze z něj doznání jako z chlupaté deky. „No… jsem gay… a jsem holka… no… Chtěl jsem ti to říct, ale styděl jsem se…“ Šťastně se zachichotá, že už je pravda konečně venku a nemusí se skrývat. Vyběhne ven z domovních vrat, obloukem se vyhne Mirkovi. Pak je už slyšet jen jeho veselý smích, který se k nám vrací zesílený ozvěnou okolních domů, patřící jeho příteli:  „Chyť si mě …. Chyť si mě… Chyť si mě…!“

***

Doma si sednu na zbytek nevybalených krabic a šátrám po zápisníčku.

A ještě pod vlivem nově proběhlých událostí, si zapisuji - hned pod zelené květiny a sousedské vztahy:

Mám novou kamarádku Dášu a v nočním stolku šedý vibrátor se zlatýma srdíčkama.

Svou pozornost musím zaměřit o „dům dál“ a o zajíčkách už nechci slyšet, ani kdyby byli na smetaně a s královskou oblohou… :-D

Odměna pro nejlepší autory!!!

Vánoce ještě hned tak nebudou, ale my chceme být ve všem první, a tak začínáme rozdávat už teď.

Rozhodli jsme se odměnit tři autorky nejlepších povídek, které jsme zatím uveřejnili.

Chvilinka napětí…

Jsou to:

Tereza Matoušková

Petra Nachtmanová

Darja Wolfová

A teď to nejdůležitější. Co od nás za odměnu dostanete? Co jiného než naši knihu. A jakou? Tak to je úplně jednoduché. Jakoukoliv.

Vyberete si ji snadno. Na www.metafora.cz si otevřete naši „knihovnu“, nahlédněte do kterékoliv „police“ a vybírejte.

Zvolený titul pak napište do mailu a pošlete i se svou poštovní adresou na adresu helena@metafora.cz.

A to je celé.

Pak už můžete jenom sedět a čekat, až vám pošťák vaši výhru doručí. Anebo ještě lépe – sedět a psát.

Tím totiž s dárečky zdaleka nekončíme.

Naopak. Odteď bude naše superodborná porota z každých tří uveřejněných povídek pokaždé vybírat jednu vítěznou a naše knihy poputují k novým majitelům.

Tak pište! A čtěte!

Sourozenecká láska

Co všechno je zamilovaný pan Šeďa ochoten podstoupit pro svou vyvolenou? Tak třeba i přestat být člověkem… Povypráví nám o tom Vendula Kreplová

Skříp! Vrz! Vrz! Skříp!

Krasavec s neuvěřitelně modrýma očima se ke mně naklání, plné rty tiše vyslovují mé jméno: „Kláro.“ Natáhnu k němu ruce v němém gestu pozvání. Pokud všechno vyjde, tak jak má, za čtyřicet vteřin bych z něj mohla začít strhávat oblečení.

Na druhou stranu, napadne mě, proč vlastně čekat tak dlouho?

Udělám nedočkavě další krůček k němu. Už jen kousek…

Skříp!

Konečně si uvědomím pronikavý zvuk, který se mi zarývá do mozku s ohleduplností řeznického nože. Slastná iluze rázem pomine, když otevřu rozespale oči. Skrz okno se do ložnice derou jasné sluneční paprsky, ty mě ale z mého příjemného snu nevytrhly. Viníka v tomto případě musíme hledat někde jinde.

Naštěstí nemusím být žádný Sherlock Holmes, abych dokázala odhalit pravdu v řádu vteřin.

Skříp! Vrz! Ozve se znovu a moje již tak dosti pokoušená trpělivost praskne jako přespříliš napínaný špagát.

„Gabrieli!“ zaječím na plné kolo.

***

Navzdory svému jménu můj bratr se svými předčasně prořídlými vlasy, silnými brýlemi a výškou stěží metr šedesát rozhodně nevypadá jako anděl. Za to, jak týrá své nebohé housle, by ho do nebe nevzali ani náhodou.

Zahalena jen do lehkého župánku, vejdu do kuchyně. Podlaha je studená, ale já si toho nevšímám – na to jsem příliš rozpálená hněvem.

„Řekni mi,“ promluvím rozladěně, „pokoušíš se mě snad zabít? Jestli ano, myslím, že jsou tu i lepší způsoby než vyluzovat takovéto pekelné skřeky.“

Gabriel se místo odpovědi na mě pouze útrpně usměje.

„A vůbec, proč zkoušíš hrát na housle? Nedohodli jsme se snad, že co se týče hudebního sluchu, tak tě předčí i mrtvá lasička?“

 „Ty ses dohodla,“ promluví konečně můj milovaný bráška. „Já jsem na to neřekl nic.“

„To proto, že ses bál, že kdybys otevřel ústa, zdrhla by ti i ta jediná zbývající mozková buňka.“

„Nech mě být, Kláro!“ Gabriel se defenzivně vztyčí, housle pro tuto chvíli zapomenuté. „Copak nevidíš, že trpím?“

Vyrazím ze sebe krátký nevěřícný smích. „Ty že trpíš? Mám ti snad připomenout, že jsem to já, koho jsi probudil v zatracených sedm hodin ráno svým vrzáním? A o víkendu?“ Klesnu vyčerpaně na židli a zabořím obličej do dlaní.

Koutkem oka vnímám, jak Gabriel usedá vedle mě. „Myslím to vážně,“ promluví tiše po chvíli váhavého mlčení. „Kláro… musím ti něco říct. Já… já jsem se zamiloval.“

Okamžitě zvednu hlavu a zůstanu na něj zírat s  pootevřenou pusou, dobře si vědoma toho, jak hloupě to vypadá, ale příliš rozespalá a překvapená, než aby mi na tom momentálně záleželo.

„Takže… co na to říkáš?“ zeptá se opatrně Gabriel, když delší dobu jen mlčím a užasle na něj civím.

Pomyslná kolečka se mi v mozku zběsile otáčejí, ale nejsem schopná složit jakoukoliv souvislou myšlenku.

„Potřebuju kafe.“ Vypravím ze sebe nakonec.

***

Zasmušile hledím do šálku kávy. Ruch provozu restaurace a hovoru hostů mě bodají do rozbolavělé hlavy.

Tohle místo je moc nóbl, pomyslím si a potlačím zívnutí.

Znovu v duchu prokleju svého bratra, když zachytím pohled ženy sedící u nedalekého stolku. Tváří se pohrdavě. Odolám pokušení vypláznout na ni jazyk a odvrátím zrak. Není se čemu divit. Do tohohle podniku se hodím ještě méně než Leoš Mareš na schůzku odpůrců nošení kožichů.

Nikdy bych se sem nevydala, kdyby mě Gabriel úpěnlivě nežádal, abych to pro něj udělala.

„A to jako proč?“ vyštěkla jsem na něj, zatímco jsem se opírala o kuchyňskou linku a pojídala croissant.

Gabrielovi se do vodnatých očí vloudil značně připitomělý výraz. „Bude tam ona,“ pronesl zasněně.

Z „ona“ se vyklubala Eliška Zapletalová. Při vyslechnutí tohoto jména jsem mohla jen obrátit oči v sloup. Mladou slečnu Elišku jsem nikdy nepotkala, ale jejího otce, váženého pana Jiřího Zapletala, znal v našem malém městečku každý. Pracoval na ministerstvu, měl peněz jako želez… a jeho nejmladší dcerunka byla zcela mimo Gabrielův dosah. Děvče jako ona se pravděpodobně pohybovalo na večírcích smetánky už od chvilky, kdy se naučilo chodit. Velice bych se divila, kdyby se kolem ní netočili samí vrcholoví sportovci, herci, krasavci a všichni možní –ci. Někdo jako můj bratr neměl žádnou šanci. To všechno jsem Gabrielovi neváhala sdělit, ale vypadal, že by jím nepohnul ani buldozer.

„Pravá láska vše přemůže,“ zašeptal a zcela ignoroval mé námitky.

Proto nyní sedím v nejdražší restauraci ve městě a chystám se špehovat bratrovu vyvolenou, která sem údajně plánuje dneska zajít. Nevím, jak se to Gabriel dozvěděl, a ani to nechci vědět. Některé věci by raději měly zůstat zahaleny rouškou tajemství.

Pravdivost Gabrielových slov se prokáže zhruba o dvacet minut později, když se otevřou dveře a Eliška vkráčí dovnitř, následována zhruba stejně starou dívkou. Podle bratrova popisu ji poznám okamžitě.

Dvojice si vybere místa poblíž mého. Naštěstí ke mně nesedí otočeny obličeji, takže je mohu nerušeně sledovat. Nenápadně se zavrtím na židli.

Něčemu se hlasitě smějí. Když před nimi přistanou dva zákusky, umlknou a dychtivě se do nich pustí. Začnu netrpělivě podupávat nohou. Tato akce mi zabrala už víc času, než jsem předpokládala, a stejně jsem se zatím nic zajímavého nedozvěděla.

„Povídej! Je někdo na obzoru?“ vyhrkne druhá dívka, když konečně obě dojedí. Ve svém vzrušení zvýší hlas, takže je ji dobře slyšet.

„Pssst!“ tiší ji Eliška a potřásá hlavou. Při tom pohybu se jí okolo štíhlých ramen rozletí dlouhé blonďaté vlasy. „Mluv trochu potichu!“ Její kamarádka má dostatek slušnosti se zatvářit zahanbeně.

Nakloní se k sobě a začnou si cosi špitat. Napínám usilovně uši, ale nedokážu rozeznat, co si povídají. To je k ničemu, zazoufám a rozhlédnu se kolem. Když si pozorně prohlédnu prostor okolo sebe, v hlavě mi zabliká pomyslná žárovička.

Mám to! Zajásám v duchu. Dívky sedí hned u přepážky, která místnost rozděluje na dvě části. Kdybych se dokázala dostat za ni, ke stolu sousedícímu s jejich, neuteklo by mi jediné slovo.

Položím vedle prázdného šálku peníze a začnu realizovat svůj plán. Štěstí mi přeje – zatímco tu posedávám, se restaurace stihla skoro úplně vyprázdnit. Stáhnu si kapuci mikiny co nejvíce do čela, počkám, až se číšník otočí zády ke mně, pomalu se skloním a pak se jediným plynulým pohybem vrhnu pod stůl.

Tiše zakleju, když prudce dopadnu na podlahu. Zdá se ale, že můj manévr vyšel. Nikdo se nepřiřítil a nevytáhl mě ven. Potlačím zachichotání při představě, jak by podobná scéna musela nutně působit.

Krčím se na zemi a zeširoka se šklebím, zatímco naslouchám rozhovoru Elišky a její kamarádky.

„Zatím nikdo zajímavý, Beáto,“ odpovídá právě Eliška.

„Doopravdy?“ vydechne zklamaně jmenovaná. Skoro si dovedu představit, jak zklamaně špulí růžově namalované rty. „To nemůžeš myslet vážně!“

Z tónu Eliščina hlasu vycítím, že se kaboní. „Obyčejní mužští jsou nudní,“ prohlásí rádoby světácky.

Obrátím oči v sloup a krátce zauvažuji nad tím, jestli jsem někdy byla také takhle pubertálně… blonďatá.

„A koho by sis představovala?“ zeptá se Beáta. Nerada to přiznávám, ale rovněž mě zajímá, s čím se Eliška vytasí. Napadne mě princ anebo přinejmenším vévoda. Eliščina představivost se nicméně ukáže být mnohem divočejší.

„Upíra!“ odvětí rázně a má čelist v tu chvíli bez nadsázky podnikne pád střelmý k podlaze.

***

„Ta holka je úplně vymaštěná,“ stěžuji si a zuřivě pochoduji podél gauče, na kterém trůní můj bratr a tiše mě sleduje. „Má místo mozku z naivních upířích románů kostku!“

Gabriel stále zarytě mlčí a já se zarazím v neblahé předtuše, že se ho zmocnila jedna z nevrlých nálad, kterým čas od času propadá. Mimoděk očima zabloudím k houslím povalujícím se na stole vedle vázy s uschlými květinami. V zájmu onoho nebohého hudebního nástroje doufám, že se mýlím. Další ranní symfonii by již nemusel přežít v jednom kuse.

„Určitě to nebylo tak hrozné,“ promluví konečně Gabriel.

Suše se zasměji. „Tys tam nebyl. Myslela jsem, že to můj mozek vzdá, zamává bílou vlaječkou a odporoučí se, když tvoje vyvolená bez přestání mlela pantem o nejrůznějších typech upírů. Jsi si jistý, že by sis nemohl najít nějakou jinou, pokud možno normálnější?“ poslední větu pronesu o něco jemnějším tónem.

Bratr na okamžik zaváhá, ale pak zavrtí hlavou. „Já ji vážně miluju. My dva patříme k sobě.“

Moje trpělivost rázem praskne jako příliš nafouknutý balonek. „Fajn! Ale pokud se nepotuluješ po nocích, nesaješ lidem krev a tvůj nejlepší kamarád se nejmenuje Renfield, můžeš to rovnou vzdát!“ vyštěknu. „Naneštěstí pro tebe to vypadá, že žádný obyčejný člověk jako Gabriel Šeďa si u ní ani neškrtne!“

V nastalém tichu Gabrielovo sykavé nadechnutí zazní jako výstřel z děla. Tvář se mu rozzáří jako vánoční stromeček a vypadá to, že přemáhá pokušení začít radostně poskakovat okolo.

„Ne, ne!“ zvednu ruce. „Ať je to cokoliv, nechci s tím mít nic společného, to ti říkám hned teď!“

„Řeklas, že žádný obyčejný člověk jako já u Elišky nemá šanci,“ bratr ignoruje mé protesty a uvažuje tak usilovně, že se začínám obávat, aby mu neprasklo pérko v hlavě.

Není to otázka, ale přesto němě přikývnu, i proti své vůli zvědavá, co z něj vypadne.

Gabriel se vztyčí z gauče a zahledí se mi přímo do očí, na rtech vítězoslavný úsměv a bradu hrdě vystrčenou.

„A co kdyby se ze mě stal upír Gabriel Grey?“

***

„Tohle je definitivně špatný nápad.“

„Vždyť jsi s ním přišla ty.“

„O to hůř.“

Potemnělá ulička okolo nás je prázdná a společnost nám dělají jen mlčenlivé vysoké domy. Za jedním z nich se schováváme a pozorujeme dveře, do nichž Eliška před více než hodinou vešla.

„Nevrť se pořád,“ napomene mě Gabriel, když si posunu dlouhou blonďatou paruku a nechtěně do něj při tom pohybu šťouchnu loktem.

„Nemůžu za to, že to svědí,“ odvětím rozhořčeně. „Měli jsme raději poslat ten inzerát a bylo by to. Osamělý upír hledá citlivou a chápavou -náctiletou dívku, která trpí syndromem Belly Swannové,“ zarecituji posměšně. „Za něj bychom alespoň neutratili tolik peněz,“ přejedu chmurně pohledem bratrovy zbrusu nové boty, dlouhý kožený kabát a rudé kontaktní čočky, které nahradily jeho obvyklé tlusté brýle.

Gabriel neodpoví, místo toho se náhle napřímí a varovně mi zasyčí do ucha, abych zmlkla.

Poslechnu, protože mi neujde, že se konečně děje to, kvůli čemu tady tvrdneme a mrzneme. Dveře se otevírají a Eliška vychází. Slyšíme veselé hlasy, jak se ještě loučí s kamarádkou a poté konečně zůstane sama.

Nasadím si kapuci, počkám, dokud Eliška neudělá pár kroků směrem k nám, a následně za Gabrielova tichého povzbuzování vyrazím vpřed.

Několika rychlými kroky překonám vzdálenost, která mě od Elišky dělí, uchopím její zápěstí a silně ji přitisknu ke zdi. Dívka úlekem vykřikne.

„Zmlkni a naval prachy!“ zasyčím na ni, držíc se scénáře, který jsme s Gabrielem společně pracně vytvořili.

„Já nic nemám,“ zaprotestuje Eliška. „Nechte mě být, prosím,“ zanaříká a hlas jí stoupne do hysterické výšiny. Znechuceně se zašklebím a rozhodnu se, že této show raději učiním přítrž dřív, než všechny diváky omrzí.

„Nelži!“ Pro zdůraznění svých slov ještě pevněji sevřu její útlé ruce. Zhluboka se nadechnu a napočítám do pěti, než vykřiknu dostatečně nahlas, aby mě bylo slyšet i za rohem: „Jestli budeš lhát, tak tě zabiju!“

Když se Eliška zahledí přes mé rameno a oči se jí údivem rozšíří, pochopím, že Gabriel zaslechl a rozpoznal naše předem domluvené heslo a nyní se k nám žene jako splašený, aby svou lásku zachránil před strašlivým osudem.

Připravím se na nevyhnutelný náraz a dokonce se i zvládnu zatvářit překvapeně a vyděšeně, když mě Gabriel prudce uchopí a mrští mnou na zem. Bolestivě dopadnu na tvrdou dlažbu a stisknu zuby. Tohle tě bude stát minimálně pozvání na pizzu, pomyslím si zlomyslně.

Velice pomalu se postavím a musím si skousnout rty, abych se nahlas nerozesmála, když spatřím Elišku vyděšeně se krčící za mým bratrem, který na mě upřeně hledí a jeho rudé oči se blýskají předstíraným hněvem. Jen na okamžik mu obličejem probleskne vděčnost, ale vzápětí se znovu vžije do role.

„Odejdi a nech tu nebohou dívku na pokoji!“ poručí hlubokým hlasem.

Vystrašeně přikývnu a otočím se k odchodu. Ještě předtím však risknu poslední bleskový pohled na Elišku. Nedívá se na mě, nýbrž uchváceně hledí na mého bratra. Scéna, která právě proběhla, mi přijde jako vystřižená z toho nejhloupějšího románu, ale na Elišku, zdá se, zapůsobila.

Mise splněna, pomyslím si spokojeně a vydám se rychle pryč. Zeširoka se usmívám a můj úsměv se ještě prohloubí, když zaslechnu, jak se Gabriel ptá, jestli může Elišku doprovodit domů a ona nadšeně odpovídá, že mu bude moc vděčná.

Zabočím za roh a vyrazím k našemu útulnému bytečku, akorát tak zralá zapadnout do postele a spát až do odpoledne. Něco mi říká, že tentokrát mě žádná tragická serenáda na housle neprobudí.

A kdo ví, zauvažuji, když pohlédnu na nebe poseté hvězdami, třeba je teď řada na mně s nalezením svého pana Greye. Sundám si paruku a prohrábnu si krátké tmavé vlasy, zatímco si vybavím jednoho ze svých spolupracovníků a v duchu pobaveně dodám: Ideálně však takového, který mi nebude pít krev.

Igeliťák

Tereza Matoušková podruhé…

A tentokrát s dobrou zprávou o tom, že poté, co panu Šeďovi vyhodíte kufry za dveře, může šeď rychle a dost překvapivě pominout. Jen co by štěkl pes…

Z nebe padají kroupy velikosti holubích vajec a působí pojistné škody na parkovišti před domem. Stojím zapřená ve vchodu a křečovitě svírám vodítko. Řekněte, proč jsem si pořídila psa? Ještě ke všemu čokla bez sebemenšího náznaku pudu sebezáchovy?

Budiž, odpovědět si na to můžu i sama.

Vše začalo asi před půl rokem, kdy mi umřela babička. Odkázala mi totiž byt a já dostala ten hloupý nápad, že bychom se mohli s přítelem konečně sestěhovat. Vždyť co se mohlo pokazit? S Pavlem jsem chodila sedm let. To je pomalu na vdavky.

V bytě zůstal původní nábytek, bylo potřeba jen vymalovat, přebrat, co se bude nechávat a co vyhazovat, dokoupit nové vybavení. Většinu z toho jsem zařizovala sama. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že věci nejsou tak idylické, jak by se mohlo zdát. Začalo to Pavlovými poznámkami o tom, že jsem moc velký introvert a nůďa. Prý si kompenzuji sociální kontakt tím, že čtu knihy a hraji na počítači. O tom prý život není. Najednou mu vadilo, že se oblékám jako pubertální slečna, nosím trička s draky nebo že sbírám plakáty a figurky postav z mých oblíbených filmů. Snadno jsem si spočítala, že Pavel tráví více víkendů s kamarády než se mnou. Prý si potřebuje užít mládí.

Pravidelně si psal s jednou slečnou, Alenou, prý kamarádkou. Tehdy jsem mu ještě věřila. Prasklo to až na konci srpna, kdy jsme se měli stěhovat. Pavel už mě nemiluje, stěhuje se za Alenkou do Českých Budějovic a prý co bude s bytem. No, co by bylo, je můj. Hodila jsem svoje kufry do předsíně, jeho přede dveře a poslala ho do háje. Následovaly dva důležité kroky. První – místo Pavlovy fotky jsem si postavila na noční stolek figurku mistra Yody. Druhý – zajela jsem si do útulku pro Mrchu.

Vybrala jsem si toho nejubožeji vyhlížejícího psa, kterého tam měli. Fenu německého ovčáka, kterou našli přivázanou u sloupu pouličního osvětlení. Smutné a nemocné zvíře, kterému museli amputovat ocas. Nejdříve nepředpokládali, že vůbec přežije, ale čubička se z toho vylízala a oni ji dali k adopci. Tak se dostala ke mně. Asi to nebylo úplně nejvhodnější zvíře do bytu. Jenomže, pokud mi zrovna s obrovskou vervou neničila vybavení, tulila se ke mně a velkýma milujícíma očima chápavě sledovala, jak si utírám ubrečený obličej do její srsti. V tom okamžiku jsem neměla sílu ji peskovat a vytahovat jí z tlamy zbytky svých bavlněných kalhotek.

Prudké zaškubání vodítka mě vrací do reality. Pozdě. Zatracená sousedovic kočka!

„Mrcho, sedni! Mrcho, ty mrchoooo!“ řvu a všemožně se snažím dostat zpátky na nohy, zatímco mě ovčák táhne přes rozbahněný plácek. Jedu doslova po břiše. Bláto v očích, písek v puse a v nose mokré chmýří z pampelišek. Tak dopadá ďábelský plán, že fenu vyvenčím jenom před domem na tom kusu trávníku, který je zakrytý stříškou, abych se ani trošku nenamočila. Proč já si nevzala tu desetiletou čivavu? Nebo toho slepého jorkšíra, když už mě popadl altruismus? Takoví hezcí pejsci!

Končím romanticky zabořená v růžovém keři. Kolem mě padají kusy oblohy. Pes se sápe na strom za Mickou, která se celá zmoklá choulí ve větvích a tváří se nanejvýš nerudně. Za mými zády klapnou domovní dveře. No, super. Dělám tady tyátr pro celou bytovku.

„Jste v pořádku?!“ volá na mě soused. Brýlatý tlouštík neurčitého věku, který je za místního podivína. Moc nevychází z bytu, jenom když jde vyvenčit svého křížence bernardýna a ruského tanku. Říká mu Bouchač.

„V pohodě, dávám si tu bahenní masku!“ Vyhrabu se na nohy a táhnu vzpouzejícího se psa zpátky k paneláku. Jsem zalískaná jako prase. Za sousedem se vyvalí ze dveří Bouchač, způsobně se postaví doprostřed zastřešené části trávníku a zvedne nožku. Hotová baletka.

Mrcha mezitím pobíhá sem a tam, vráží do okolních keřů a rozstřikuje kolem sebe vodu z kaluží. Tu a tam se tázavě otočí na mě, jestli mi to jako přijde taky tak skvělé, že prší, ona je venku a může dělat bordel. Nakonec málem povalí souseda, když na něj vyskočí a opře se mu mohutnými tlapami o hrudník.

„Ty jsi mi ale divoška.“ Pan podivín ji škrábe za ušima. Fena mu nadšeně slintá na košili.

„Moc se omlouvám,“ úpím. „Nechápu, co to do ní vjelo. Ona je obvykle k cizím nedůvěřivá, víte? Já vám ty šaty vyperu.“

„To je v pořádku, jsou horší věci, než špinavé oblečení.“

„Jo, mohla jsem si třeba pořídit sedmihlavého draka. To by bylo horší.“

„Ani ne.“

Zatvářím se, jakože nechápu.

„Draci určitě neradi létají v dešti,“ pokrčí rameny.

Pousměji se.

„Nehledě na jejich ohnivý dech,“ pokračuje soused. „V takové slotě se určitě špatně podpalují domky prostých vesničanů.“

Uchechtnu se a oponuji, že já bych si ke své smůle určitě pořídila vodního kroupomilného draka. Vracíme se do domu, jedeme společně výtahem a on mi povídá, že kdysi četl zajímavý článek o tom, jak by asi draci vypadali, kdyby skutečně existovali, jestli by vůbec létali a čím by se živili. Hledím do jeho širokého obličeje a napadá mě, že možná není tak starý, jak jsem si myslela. Ty obstarožní brýle s masivními obroučkami a vousy mu přidávají pěkných pár let. Asi už jsem moc dlouho bez chlapa, že takhle okukuji i místního divňouse. Jenomže na to, že jsem celá zmoklá a promrzlá, je mi s tím člověkem podezřele příjemně.

Koutkem oka sleduji, jak si naši psi navzájem očichávají zadky. Čuba po mě hodí významným pohledem a zastříhá ušima. No, dobře, Mrcho, přehlasovalas mě. Pozvu toho chlapa na kafe.

***

Zadumaně si procházím svůj seznam novoročních předsevzetí. Já se dušovala, že nebudu jíst tolik sladkého? To už si ani nepamatuji, taky jsem to porušila hned prvního ledna, kdy se konal nájezd divokých nomádských kmenů na spížku s cukrovím.

Vložím do mechaniky instalační CD World of Warcraft a udělám si další malý provinilý červený křížek u bodu Paťko, ty vole, už žádné online hry, vymývá ti to mozek. Smůla, Jirka, tak se můj soused jmenuje, je totiž vášnivý hráč a já jsem se rozhodla, že s ním chci trávit tolik času, kolik jenom půjde. Účel světí prostředky.

Touláme se spolu vyprahlými pláněmi a já mám pocit, že mezi dvěma zelenými digitálními příšerkami to nikdy nejiskřilo více. To, jak mě obětavě chrání před těmi přerostlými pštrosy, bože, to je tak rytířské!

O půl třetí mu napíšu do chatu, že mám příšernou chuť na sladké a že znám jednu velice příjemnou cukrárnu v Neplachově ulici.

Oukej, taky bych něco zakousl. Dáme sraz dole u schránek? :-)

Skvělé, jde se na rande.

Netrvá to ani dvacet minut a už sedíme ve stínu slunečníku „Coca Cola“ a ládujeme se čokoládovým pohárem. Mrcha a Bouchač společně trucují pod stolem. Nejenže jsme jim nekoupili zmrzku, ale ještě si dovolujeme si jich nevšímat. To si jen tak nevyžehlíme.

„Chtěla bych si obarvit vlasy, ale nevím jakou barvou,“ prohodím. „Nemůžu vymyslet nic dostatečně šíleného.“

„Fialovou jako je tahle lentilka a kolem obličeje modré proužky,“ mrkne na mě. Směju se a překvapivě mi to připadá jako skvělý nápad. „Jen si nejsem jistý,“ pokračuje, „co na to řekne tvůj přítel, Patricie. Máš-li nějakého.“

Úsměv mi zmrzne na rtech, ale zase se rychle vrátí. Snažím se ho skrýt a pohrávám si v prstech se lžičkou. Podívejme na něj. Už sonduje. „Nemám přítele. Už skoro půl roku. Sedm let jsem chodila se spolužákem ze střední. Myslela jsem si, že je to osud, že už spolu prostě zůstaneme napořád. Jako v té řecké báji, kde se ti dva manželé proměnili ve stromy. Jenomže jsme začali řešit to, že se sestěhujeme, on se zalekl a pláchl za první blondýnou, o kterou zakopl na akci. Co ty a opačné pohlaví?“

„Jsem v tomhle trochu smolař. Moje vztahy obvykle končí ve dveřích do ložnice.“ Zarazí se, jako by řekl něco, co říct nechtěl. Sklopí oči a vypadá to, že horečně přemýšlí nad tím, jak to zamluvit. „Vidíš je?“ šeptá a ukazuje pod stůl. „Určitě tam kují pikle.“

Sehnu se. Hafani se na mě otočí téměř zároveň, jako by to měli nacvičené. Jsem vystavena dvojnásobné dávce psích očí, než na jakou jsem zvyklá. Milujeme tě a ty nás přece taky miluješ, a proto nám chceš koupit masové kousky, tyčinky a kostičky, abychom byli spokojení. Že ano? Že ano? Taková dávka bělma a sklopených oušek je už moc i na mě. Je to jasné. Příští zastávka – zverimex.

***

Toho zářijového rána mě probudil řev sekačky. Zdál se mi zrovna krásný sen, plný slunce a  pralinek. Za normálních okolností bych schovala hlavu pod polštář a snažila se znovu zabrat. Poslední dva měsíce jsem se ale doslova koupala v endorfinech, vrátit se do té přeslazené fantazie, riskovala bych, že se proměním v cukrovou homoli. Vysoukám se z postele a cestou do kuchyně zakopnu o Mrchu, která zaujatě cupuje balíček kapesníků. Míchám si nezvykle silnou kávu. Odpoledne jdeme s Jirkou do kina a já nemůžu vypadat jako mrtvola.

Sedím u okna a zahřívám si ruce o horký šálek. V duchu si přehrávám události posledních osmi týdnů. Okamžik, kdy jsem svého souseda poprvé políbila u kašny na náměstí. Nebylo to tak romantické, jak by se to mohlo zdát – v jedné ruce jsem svírala pytlík granulí a hovězí kost, ve druhé vodítko se vzpouzející se fenou. Mrcha na naše cukrování neměla náladu, chtěla lovit holuby.

Od té doby jsme se vodili po městě za ruce, chodili jsme spolu na večeře a oslovovali se miláčku. Každým dnem jsem čekala, kdy se v tom dokonalém „a žili šťastně, dokud neumřeli“, objeví nějaké ale. Přišlo na začátku druhého měsíce vztahu, kdy jsem navrhla, že bychom mohli zajít ke mně a podívat se na film. Tvářila jsem se u toho jako rozvášněná Messalina a ruku jsem měla vraženou v zadní kapse jeho kalhot, takže i červor bez mozku by pochopil, o co mi ve skutečnosti jde. Můj drahý se ovšem začal vykrucovat, že má moc práce a že to dnes nepůjde, snad jindy. Jo, na svatého Dyndy, jak se ukázalo.

Stižena sexuální frustrací jsem si nechala propíchat jehlou oblíbené části svého těla. To znamená dva zbrusu nové piercingy a jedno dlouho vytoužené dračí tetování nad levým ňadrem. Když k tomu připočtu ty fialové vlasy, už se nedivím, proč se mě kamarádka ptala, jestli jsem se nepřidala k Suicide girls. Moje máma si myslí, že jsem se zbláznila. Babička mě zřejmě chodí o půlnoci strašit, ale spím tak tvrdě, že je mi to fuk.

Nejhorší na tom je, že já toho chlapa skutečně chci! Když mě vezme kolem pasu a já vedle sebe cítím to jeho velké tělo, můžu v tu ránu sušit kalhotky. Spím obložená komiksy, které mi půjčil, jenom abych cítila jeho vůni. Neustále dumám nad tím, proč všechny jeho předchozí vztahy skončily ve dveřích do ložnice. Nestojí mu snad? Existuje přece mnoho způsobů, jak uspokojit ženskou. Nejsem náročná. Můj bože, stačilo by mi ležet vedle něj a hladit se sama, slyšet, jak zrychleně dýchá a radovat se, že spolu pácháme něco neřestného.

Psí drápy zaškrábou o linoleum. Do kuchyně elegantně vpluje Mrcha. Všimne si, jak se mračím do hrnku se svou ranní vzpruhou, přikrade se ke mně a položí mi hlavu na koleno.

„Ty víš, jak mi je...“ Podrbám fenu za uchem. Ona si olízne čenich a hodí významným pohledem směrem k prázdné misce.

„No jo, jdu ti nasypat granule.“

***

Město po dešti nádherně voní. Připomíná mi to dětství a víkendy, které jsem trávila u babičky. Vybírám ze dna krabičky poslední hrst popcornu. I ten chutná úplně stejně jako kdysi. Povím to Jirkovi a on se usměje. Z kina se valí dav školáků, za nimi pospíchají nervózní rodiče a nakonec jdeme my, zamilovaní, protože se jen neradi loučíme s tmou, která tak dokonale skrývá naše nepravosti. Konkrétně v našem případě tedy nepravosti nezahrnovaly víc než pár polibků a plácnutí po mých odhalených zádech, když jsem se pod sedačkou dusila popcornem.

Zafouká vítr a já se začnu třást. K večeru se pěkně ochladilo. Jirka mi nabízí svou mikinu a já ji vděčně přijímám.

„Maminko, maminko, ta paní má fialové vlasy!“ křičí asi desetiletá holčička.

„Jsme středem pozornosti.“ Jirka do mě dloubne loktem. Na poslední chvíli spolknu odpověď: Tak to je zlý, chtěla jsem se s tebou proplížit k tamhleté telefonní budce a rozdat si to v ní. Takhle si nás určitě někdo všimne. Co to se mnou, sakra, je?

Procházíme parkem a míjíme opuštěné lavičky. Doléhá sem tlumené hučení aut, hudba z diskotéky, stromy melancholicky šumí. Ještě, že tak, jinak bych měla pocit, že procházíme vakuem. Co moudrého že jsem to říkala o trapném tichu? Ještě asi nic, ale fakt ho nesnáším.

„Stalo se něco?“ ptá se Jirka.

„Nic...,“ zavrtím hlavou. Ta telefonní budka vypadala tak útulně, a my ji přešli, víš? „Jenom je mi trochu zima a přemýšlím, co budeme dělat dál.“

Zase to ticho. Dneska je snad mezinárodní den rozpačitého mlčení. Prolomí ho opět Jirka: „Jak bys reagovala, kdyby se ti tvůj přítel přiznal, že je fetišista a nedokáže se sexuálně vzrušit, pokud svou partnerku nezabalí do igelitu. Samozřejmě tak, aby mohla dýchat, ale jinak velice, velice důkladně.“

„Toužíš mě šoustat zabalenou v igelitu?“

„Myslel jsem to čistě hypoteticky, já jenom...“

Věnuji mu dlouhý vědoucí pohled s pozvednutým obočím. Když se takto podívám na Mrchu, sklopí uši, upustí z tlamy moji rozkousanou tenisku a zaleze pod postel.

„Ano, toužím po tom. Jako po ničem na světě.“ Na Jirku to očividně funguje taky.

Dumám nad tím, jestli chci strávit zbytek svého sexuálního života v měkčeném polyvinylchloridu. Co hůř, představuji si, jak to děláme na babiččině manželském loži, pod svatební fotkou mých prarodičů. Musím zanést na hřbitov svíčku. Ne, plnou bednu svíček.

„Podívám se do skříně, jestli jsem náhodou nevyhodila ten kus igelitu, který mi zbyl ze stěhování,“ prohodím, „Mohl by se ti líbit.“

Jirka, který do tohoto okamžiku šel s hlavou sklopenou a červenal se, překvapeně vzhlédne. Připomíná mi udivenou myš, kterou hospodyně vyšťourala z díry a odnesla do spíže, ať se napapá.

„Ty bys do toho šla?“ Jirko, já bych do toho šla, i kdybys mi řekl, ať se svléknu, napatlám na sebe chilli omáčku a zatančím nahá na náměstí. Pokud by to znamenalo mít pravidelný sex. Mrouskající se kočka je oproti mně sněhová královna.

„Miluji tě a chci, aby sis mě zabalil jako svačinu.“

***

Jirka pracuje u mého počítače. Zastavím se na prahu pokoje a mlčky ho pozoruji. Po půlroce, co jsme spolu, se konečně rozhoupal k tomu, aby si přenesl svých pět švestek o dvě podlaží níže do mého bytu. Jeho doupě momentálně pronajímáme.

Kleknu si, vezmu mezi zuby roli potravinové fólie, kterou jsem vylovila ze skříně, a po všech čtyřech se ťapkám přes pokoj, abych muži položila svůj úlovek do klína. Mrcha mě pozoruje z bezpečí svého pelechu a zřejmě si myslí, že je to pěkně mizerně zahraný pes. Jelikož každá delší procházka znamená návštěvu zverimexu a nákup plného sáčku mlsínků, z čuby se stala valící se koule. Čeká ji dieta.

„Podívej se, co jsem našla.“ Pohladím Jirku po stehně. Můj drahý mě bere do náručí a nese mě do ložnice. Vyháníme z postele Bouchače, který chrní zachumlaný v peřinách. Zakleji, když si kleknu na psovu rozkousanou kost a vztekle ji po něm mrštím. Jirka mě k sobě přitáhne a fouká mi na bolavé koleno. Pak se propracuje mnohem, mnohem níž a já zakňučím slastí. Balí mě do fólie a mě brzy zůstanou volné pouze ruce, jinak si připadám jako zakuklená housenka. Není to ovšem nepříjemné.

„Rychle. Udělej mi to rychle,“ skučím. Jirka roztrhne fólii a vnikne do mě tak prudce, až to bolí.

„Au, ne tak rychle!“

Slyším, jak Mrcha v předsíni zuřivě štěká. Bouchač se celý naježí a s vrčením vyběhne za ní. Zvednu se na loktech, abych zjistila, co se děje, a psy okřikla. Ve dveřích spatřím lidskou siluetu. Zaječím, vrhnu se z postele dolů, zamotám se do svého průsvitného negližé a skončím rozplácnutá na zemi. Ze své žabí perspektivy spatřím vyděšený obličej svého bývalého. Na jedné jeho nohavici mu visí Mrcha a na druhé Bouchač. Škubou je ostošest.

„Fuj! Sedni! Mrcho, pusť!“

„Já... Stále mám klíče a... asi jdu nevhod, že?“ Pavel zírá na špičky svých okousaných bot. Vidím, že za sebou táhne objemný kufr. V podpaží svírá lampičku. Vypadá to, že ho bloncka vykopla. Snad si nemyslel, že se mi sem jenom tak nakvartýruje a já ho po roce, kdy jsem pro něj neexistovala, přijmu zpět a na všechno zapomenu? To je přeci naivní. Všimnu si, že na kufru leží položená kytice rudých růží. No, dobře, přecenila jsem ho.

„Uhodls.“ Zvednu se na nohy a opřu se o futra. „Potřebuješ něco, nebo sis sem přišel jenom tak postát?“

***

Sněží. Brodím se vysokými závějemi, vypadá to, že letos se nikdo neobtěžuje s odhrnováním. Připadám si jako rozzuřená lední medvědice. Pavel mě už měsíc bombarduje esemeskami, jak moc touží vrátit čas, jak se měl se mnou dobře a jak je mu líto, že jsme se rozešli. Chce to napravit. Nadbíhá mi, zve mě na kafe a posílá mi dárky. Absolutně igoruje fakt, že někoho mám. Jirka zuří a vyhrožuje, že si ho najde a rozbije mu hubu. Cítím se jako uprostřed vlnobití rozbouřeného testosteronu. Dneska jsem na oba cestou z práce křičela do telefonu. Jirkovi jsem vysvětlila, že miluji jeho a nechci se vrátit ke svému ex, ať se, sakra, uklidní, že si to chci vyřešit sama. Pavla jsem odbyla s tím, ať mi už dá pokoj. Doufám, že to pánové pochopili.

Jsem vyčerpaná, naštvaná a netoužím po ničem jiném než se stulit k topení s šálkem Bílé pivoňky. Konečně se probiju svištící vánicí až ke vchodovým dveřím. Zachrastím klíči a odemknu si. To je mi ale vevnitř teplíčko. Dusám nahoru k naší dva plus jedničce.

To, že se mi vytouženého odpočinku nedostane, pochopím ve chvíli, kdy spatřím Jirkův výraz.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe tak řvát,“ povzdechnu si, „ ale už toho na mě bylo moc... Co je? Stalo se něco?“ Byl tady Pavel? Volal mi sem? Nepochopil, že už ho mám plné zuby?

„Mrcha,“ zahučí.

„Co zas provedla?“

„Zkopírovala se.“

Chvíli na svého milého nechápavě zírám a pak mi to dojde. Vykřiknu a aniž bych se zula, vběhnu do obýváku. V momentě zapomenu na všechny chlapy na světe.

Mrcha si natáhla do košíku náš postelový igelit. Teď se v něm sprostě válí a s ní se v něm válí i šest malých kříženců ovčáka a ruského tanku.