Sourozenecká láska

Co všechno je zamilovaný pan Šeďa ochoten podstoupit pro svou vyvolenou? Tak třeba i přestat být člověkem… Povypráví nám o tom Vendula Kreplová

Skříp! Vrz! Vrz! Skříp!

Krasavec s neuvěřitelně modrýma očima se ke mně naklání, plné rty tiše vyslovují mé jméno: „Kláro.“ Natáhnu k němu ruce v němém gestu pozvání. Pokud všechno vyjde, tak jak má, za čtyřicet vteřin bych z něj mohla začít strhávat oblečení.

Na druhou stranu, napadne mě, proč vlastně čekat tak dlouho?

Udělám nedočkavě další krůček k němu. Už jen kousek…

Skříp!

Konečně si uvědomím pronikavý zvuk, který se mi zarývá do mozku s ohleduplností řeznického nože. Slastná iluze rázem pomine, když otevřu rozespale oči. Skrz okno se do ložnice derou jasné sluneční paprsky, ty mě ale z mého příjemného snu nevytrhly. Viníka v tomto případě musíme hledat někde jinde.

Naštěstí nemusím být žádný Sherlock Holmes, abych dokázala odhalit pravdu v řádu vteřin.

Skříp! Vrz! Ozve se znovu a moje již tak dosti pokoušená trpělivost praskne jako přespříliš napínaný špagát.

„Gabrieli!“ zaječím na plné kolo.

***

Navzdory svému jménu můj bratr se svými předčasně prořídlými vlasy, silnými brýlemi a výškou stěží metr šedesát rozhodně nevypadá jako anděl. Za to, jak týrá své nebohé housle, by ho do nebe nevzali ani náhodou.

Zahalena jen do lehkého župánku, vejdu do kuchyně. Podlaha je studená, ale já si toho nevšímám – na to jsem příliš rozpálená hněvem.

„Řekni mi,“ promluvím rozladěně, „pokoušíš se mě snad zabít? Jestli ano, myslím, že jsou tu i lepší způsoby než vyluzovat takovéto pekelné skřeky.“

Gabriel se místo odpovědi na mě pouze útrpně usměje.

„A vůbec, proč zkoušíš hrát na housle? Nedohodli jsme se snad, že co se týče hudebního sluchu, tak tě předčí i mrtvá lasička?“

 „Ty ses dohodla,“ promluví konečně můj milovaný bráška. „Já jsem na to neřekl nic.“

„To proto, že ses bál, že kdybys otevřel ústa, zdrhla by ti i ta jediná zbývající mozková buňka.“

„Nech mě být, Kláro!“ Gabriel se defenzivně vztyčí, housle pro tuto chvíli zapomenuté. „Copak nevidíš, že trpím?“

Vyrazím ze sebe krátký nevěřícný smích. „Ty že trpíš? Mám ti snad připomenout, že jsem to já, koho jsi probudil v zatracených sedm hodin ráno svým vrzáním? A o víkendu?“ Klesnu vyčerpaně na židli a zabořím obličej do dlaní.

Koutkem oka vnímám, jak Gabriel usedá vedle mě. „Myslím to vážně,“ promluví tiše po chvíli váhavého mlčení. „Kláro… musím ti něco říct. Já… já jsem se zamiloval.“

Okamžitě zvednu hlavu a zůstanu na něj zírat s  pootevřenou pusou, dobře si vědoma toho, jak hloupě to vypadá, ale příliš rozespalá a překvapená, než aby mi na tom momentálně záleželo.

„Takže… co na to říkáš?“ zeptá se opatrně Gabriel, když delší dobu jen mlčím a užasle na něj civím.

Pomyslná kolečka se mi v mozku zběsile otáčejí, ale nejsem schopná složit jakoukoliv souvislou myšlenku.

„Potřebuju kafe.“ Vypravím ze sebe nakonec.

***

Zasmušile hledím do šálku kávy. Ruch provozu restaurace a hovoru hostů mě bodají do rozbolavělé hlavy.

Tohle místo je moc nóbl, pomyslím si a potlačím zívnutí.

Znovu v duchu prokleju svého bratra, když zachytím pohled ženy sedící u nedalekého stolku. Tváří se pohrdavě. Odolám pokušení vypláznout na ni jazyk a odvrátím zrak. Není se čemu divit. Do tohohle podniku se hodím ještě méně než Leoš Mareš na schůzku odpůrců nošení kožichů.

Nikdy bych se sem nevydala, kdyby mě Gabriel úpěnlivě nežádal, abych to pro něj udělala.

„A to jako proč?“ vyštěkla jsem na něj, zatímco jsem se opírala o kuchyňskou linku a pojídala croissant.

Gabrielovi se do vodnatých očí vloudil značně připitomělý výraz. „Bude tam ona,“ pronesl zasněně.

Z „ona“ se vyklubala Eliška Zapletalová. Při vyslechnutí tohoto jména jsem mohla jen obrátit oči v sloup. Mladou slečnu Elišku jsem nikdy nepotkala, ale jejího otce, váženého pana Jiřího Zapletala, znal v našem malém městečku každý. Pracoval na ministerstvu, měl peněz jako želez… a jeho nejmladší dcerunka byla zcela mimo Gabrielův dosah. Děvče jako ona se pravděpodobně pohybovalo na večírcích smetánky už od chvilky, kdy se naučilo chodit. Velice bych se divila, kdyby se kolem ní netočili samí vrcholoví sportovci, herci, krasavci a všichni možní –ci. Někdo jako můj bratr neměl žádnou šanci. To všechno jsem Gabrielovi neváhala sdělit, ale vypadal, že by jím nepohnul ani buldozer.

„Pravá láska vše přemůže,“ zašeptal a zcela ignoroval mé námitky.

Proto nyní sedím v nejdražší restauraci ve městě a chystám se špehovat bratrovu vyvolenou, která sem údajně plánuje dneska zajít. Nevím, jak se to Gabriel dozvěděl, a ani to nechci vědět. Některé věci by raději měly zůstat zahaleny rouškou tajemství.

Pravdivost Gabrielových slov se prokáže zhruba o dvacet minut později, když se otevřou dveře a Eliška vkráčí dovnitř, následována zhruba stejně starou dívkou. Podle bratrova popisu ji poznám okamžitě.

Dvojice si vybere místa poblíž mého. Naštěstí ke mně nesedí otočeny obličeji, takže je mohu nerušeně sledovat. Nenápadně se zavrtím na židli.

Něčemu se hlasitě smějí. Když před nimi přistanou dva zákusky, umlknou a dychtivě se do nich pustí. Začnu netrpělivě podupávat nohou. Tato akce mi zabrala už víc času, než jsem předpokládala, a stejně jsem se zatím nic zajímavého nedozvěděla.

„Povídej! Je někdo na obzoru?“ vyhrkne druhá dívka, když konečně obě dojedí. Ve svém vzrušení zvýší hlas, takže je ji dobře slyšet.

„Pssst!“ tiší ji Eliška a potřásá hlavou. Při tom pohybu se jí okolo štíhlých ramen rozletí dlouhé blonďaté vlasy. „Mluv trochu potichu!“ Její kamarádka má dostatek slušnosti se zatvářit zahanbeně.

Nakloní se k sobě a začnou si cosi špitat. Napínám usilovně uši, ale nedokážu rozeznat, co si povídají. To je k ničemu, zazoufám a rozhlédnu se kolem. Když si pozorně prohlédnu prostor okolo sebe, v hlavě mi zabliká pomyslná žárovička.

Mám to! Zajásám v duchu. Dívky sedí hned u přepážky, která místnost rozděluje na dvě části. Kdybych se dokázala dostat za ni, ke stolu sousedícímu s jejich, neuteklo by mi jediné slovo.

Položím vedle prázdného šálku peníze a začnu realizovat svůj plán. Štěstí mi přeje – zatímco tu posedávám, se restaurace stihla skoro úplně vyprázdnit. Stáhnu si kapuci mikiny co nejvíce do čela, počkám, až se číšník otočí zády ke mně, pomalu se skloním a pak se jediným plynulým pohybem vrhnu pod stůl.

Tiše zakleju, když prudce dopadnu na podlahu. Zdá se ale, že můj manévr vyšel. Nikdo se nepřiřítil a nevytáhl mě ven. Potlačím zachichotání při představě, jak by podobná scéna musela nutně působit.

Krčím se na zemi a zeširoka se šklebím, zatímco naslouchám rozhovoru Elišky a její kamarádky.

„Zatím nikdo zajímavý, Beáto,“ odpovídá právě Eliška.

„Doopravdy?“ vydechne zklamaně jmenovaná. Skoro si dovedu představit, jak zklamaně špulí růžově namalované rty. „To nemůžeš myslet vážně!“

Z tónu Eliščina hlasu vycítím, že se kaboní. „Obyčejní mužští jsou nudní,“ prohlásí rádoby světácky.

Obrátím oči v sloup a krátce zauvažuji nad tím, jestli jsem někdy byla také takhle pubertálně… blonďatá.

„A koho by sis představovala?“ zeptá se Beáta. Nerada to přiznávám, ale rovněž mě zajímá, s čím se Eliška vytasí. Napadne mě princ anebo přinejmenším vévoda. Eliščina představivost se nicméně ukáže být mnohem divočejší.

„Upíra!“ odvětí rázně a má čelist v tu chvíli bez nadsázky podnikne pád střelmý k podlaze.

***

„Ta holka je úplně vymaštěná,“ stěžuji si a zuřivě pochoduji podél gauče, na kterém trůní můj bratr a tiše mě sleduje. „Má místo mozku z naivních upířích románů kostku!“

Gabriel stále zarytě mlčí a já se zarazím v neblahé předtuše, že se ho zmocnila jedna z nevrlých nálad, kterým čas od času propadá. Mimoděk očima zabloudím k houslím povalujícím se na stole vedle vázy s uschlými květinami. V zájmu onoho nebohého hudebního nástroje doufám, že se mýlím. Další ranní symfonii by již nemusel přežít v jednom kuse.

„Určitě to nebylo tak hrozné,“ promluví konečně Gabriel.

Suše se zasměji. „Tys tam nebyl. Myslela jsem, že to můj mozek vzdá, zamává bílou vlaječkou a odporoučí se, když tvoje vyvolená bez přestání mlela pantem o nejrůznějších typech upírů. Jsi si jistý, že by sis nemohl najít nějakou jinou, pokud možno normálnější?“ poslední větu pronesu o něco jemnějším tónem.

Bratr na okamžik zaváhá, ale pak zavrtí hlavou. „Já ji vážně miluju. My dva patříme k sobě.“

Moje trpělivost rázem praskne jako příliš nafouknutý balonek. „Fajn! Ale pokud se nepotuluješ po nocích, nesaješ lidem krev a tvůj nejlepší kamarád se nejmenuje Renfield, můžeš to rovnou vzdát!“ vyštěknu. „Naneštěstí pro tebe to vypadá, že žádný obyčejný člověk jako Gabriel Šeďa si u ní ani neškrtne!“

V nastalém tichu Gabrielovo sykavé nadechnutí zazní jako výstřel z děla. Tvář se mu rozzáří jako vánoční stromeček a vypadá to, že přemáhá pokušení začít radostně poskakovat okolo.

„Ne, ne!“ zvednu ruce. „Ať je to cokoliv, nechci s tím mít nic společného, to ti říkám hned teď!“

„Řeklas, že žádný obyčejný člověk jako já u Elišky nemá šanci,“ bratr ignoruje mé protesty a uvažuje tak usilovně, že se začínám obávat, aby mu neprasklo pérko v hlavě.

Není to otázka, ale přesto němě přikývnu, i proti své vůli zvědavá, co z něj vypadne.

Gabriel se vztyčí z gauče a zahledí se mi přímo do očí, na rtech vítězoslavný úsměv a bradu hrdě vystrčenou.

„A co kdyby se ze mě stal upír Gabriel Grey?“

***

„Tohle je definitivně špatný nápad.“

„Vždyť jsi s ním přišla ty.“

„O to hůř.“

Potemnělá ulička okolo nás je prázdná a společnost nám dělají jen mlčenlivé vysoké domy. Za jedním z nich se schováváme a pozorujeme dveře, do nichž Eliška před více než hodinou vešla.

„Nevrť se pořád,“ napomene mě Gabriel, když si posunu dlouhou blonďatou paruku a nechtěně do něj při tom pohybu šťouchnu loktem.

„Nemůžu za to, že to svědí,“ odvětím rozhořčeně. „Měli jsme raději poslat ten inzerát a bylo by to. Osamělý upír hledá citlivou a chápavou -náctiletou dívku, která trpí syndromem Belly Swannové,“ zarecituji posměšně. „Za něj bychom alespoň neutratili tolik peněz,“ přejedu chmurně pohledem bratrovy zbrusu nové boty, dlouhý kožený kabát a rudé kontaktní čočky, které nahradily jeho obvyklé tlusté brýle.

Gabriel neodpoví, místo toho se náhle napřímí a varovně mi zasyčí do ucha, abych zmlkla.

Poslechnu, protože mi neujde, že se konečně děje to, kvůli čemu tady tvrdneme a mrzneme. Dveře se otevírají a Eliška vychází. Slyšíme veselé hlasy, jak se ještě loučí s kamarádkou a poté konečně zůstane sama.

Nasadím si kapuci, počkám, dokud Eliška neudělá pár kroků směrem k nám, a následně za Gabrielova tichého povzbuzování vyrazím vpřed.

Několika rychlými kroky překonám vzdálenost, která mě od Elišky dělí, uchopím její zápěstí a silně ji přitisknu ke zdi. Dívka úlekem vykřikne.

„Zmlkni a naval prachy!“ zasyčím na ni, držíc se scénáře, který jsme s Gabrielem společně pracně vytvořili.

„Já nic nemám,“ zaprotestuje Eliška. „Nechte mě být, prosím,“ zanaříká a hlas jí stoupne do hysterické výšiny. Znechuceně se zašklebím a rozhodnu se, že této show raději učiním přítrž dřív, než všechny diváky omrzí.

„Nelži!“ Pro zdůraznění svých slov ještě pevněji sevřu její útlé ruce. Zhluboka se nadechnu a napočítám do pěti, než vykřiknu dostatečně nahlas, aby mě bylo slyšet i za rohem: „Jestli budeš lhát, tak tě zabiju!“

Když se Eliška zahledí přes mé rameno a oči se jí údivem rozšíří, pochopím, že Gabriel zaslechl a rozpoznal naše předem domluvené heslo a nyní se k nám žene jako splašený, aby svou lásku zachránil před strašlivým osudem.

Připravím se na nevyhnutelný náraz a dokonce se i zvládnu zatvářit překvapeně a vyděšeně, když mě Gabriel prudce uchopí a mrští mnou na zem. Bolestivě dopadnu na tvrdou dlažbu a stisknu zuby. Tohle tě bude stát minimálně pozvání na pizzu, pomyslím si zlomyslně.

Velice pomalu se postavím a musím si skousnout rty, abych se nahlas nerozesmála, když spatřím Elišku vyděšeně se krčící za mým bratrem, který na mě upřeně hledí a jeho rudé oči se blýskají předstíraným hněvem. Jen na okamžik mu obličejem probleskne vděčnost, ale vzápětí se znovu vžije do role.

„Odejdi a nech tu nebohou dívku na pokoji!“ poručí hlubokým hlasem.

Vystrašeně přikývnu a otočím se k odchodu. Ještě předtím však risknu poslední bleskový pohled na Elišku. Nedívá se na mě, nýbrž uchváceně hledí na mého bratra. Scéna, která právě proběhla, mi přijde jako vystřižená z toho nejhloupějšího románu, ale na Elišku, zdá se, zapůsobila.

Mise splněna, pomyslím si spokojeně a vydám se rychle pryč. Zeširoka se usmívám a můj úsměv se ještě prohloubí, když zaslechnu, jak se Gabriel ptá, jestli může Elišku doprovodit domů a ona nadšeně odpovídá, že mu bude moc vděčná.

Zabočím za roh a vyrazím k našemu útulnému bytečku, akorát tak zralá zapadnout do postele a spát až do odpoledne. Něco mi říká, že tentokrát mě žádná tragická serenáda na housle neprobudí.

A kdo ví, zauvažuji, když pohlédnu na nebe poseté hvězdami, třeba je teď řada na mně s nalezením svého pana Greye. Sundám si paruku a prohrábnu si krátké tmavé vlasy, zatímco si vybavím jednoho ze svých spolupracovníků a v duchu pobaveně dodám: Ideálně však takového, který mi nebude pít krev.