Výhra
osudové lásky
Petra Nachtmanová podruhé!
Tentokrát se dozvíme něco o tom, jak dámy dokážou v potu tváře bojovat za své sny, a taky možná trochu o přísně střežených pokladech…
Svobodná
holka je vděčná za každou práci s dlouhodobější
trvanlivostí. I já. Vzali mě do jednoho menšího
supermarketu v našem městečku a uzavřeli smlouvu na dobu
hodně nekonečnou – možná až do smrti.
Denně
mi kolem pokladny a regálů se zbožím prošlo hned několik
pěkných kluků a mužů v nejlepších letech. Bohužel, ne
každý zrovna měl náladu na seznamování, když sháněl kus
šunky, teplé housky, lahve s alkoholem nebo pořádně velkou
čokoládu na zklidnění nervů (tedy, spíš žádný).
Zamilovanost
však na sebe nedala dlouho čekat. Pravidelně k nám jezdil
svalnatec Tom Šeďa, kterého jsem nechtěla ulovit pouze sama, ale
také moje dvě kolegyňky.
„Martino,
to není fér! Máš výhodu, protože jsi o pět let mladší než
já,“ povzdechla si mi třicetiletá Karolína, když jsem se
zmínila, že o krásné muže se musí bojovat za všech podmínek.
„Nejlepší
bude, když si o Toma férově zasoutěžíme. Ostatní dvě poražené
zájemkyně nebudou výherkyni ani trochu překážet, závidět a
tak dále,“ vznesla nápad miloučká Miriam, která byla o rok
mladší než já, jenže stále ve stavu manželském – prý zcela
omylem už pět let.
Všechny
tři jsme projevily obrovský zájem o získání Šeďanova srdce a
po celodenním štěbetání (s nutnými přestávkami na pracovní
povinnosti) jsme dohodly následující postup:
Nejprve
Miriam, poté Karolína a nakonec já vymyslíme místo setkání,
kam Toma pozveme a kde se mu budeme hóóóódně věnovat. Během
tří schůzek snadno poznáme, která z nás u Toma nejvíc
zabodovala, čímž bude výhra osudové lásky zcela potvrzena.
Tom
Šeďa k nám jezdil velice pravidelně. Denně dovážel
čerstvé pečivo, obden mléčné výrobky a občas zajistil dodávky
cukrovinek, nápojů nebo úklidových prostředků. Byl to pracant.
„Miluju
cvrkot a pohyb. Nevydržím jen tak stát, když zrovna nemám
únavový syndrom,“ chechtal se na plný pecky a odhaloval bělostné
zuby. Někdy jsem si říkala, že si je musí leštit pořádně
bílou hmotou, protože mně se po velkém úsilí podařilo docílit
maximálně žlutobílého odstínu.
Výhra
Toma jako osudové lásky s sebou nesla samá pozitiva – byl hezký,
slušný, pozorný, pracovitý a podle všech dostupných informací
i s vlastním bytem a autem. Bez debat ideální partie.
„Už
jede,“ vypískla Miri a rychle zaplula do chodby, kde jsme už byly
seřazené jako vězeňkyně na kus žvance.
„Dobrý
ránko, dámy. Koukám, že dneska jste na mě v přesile, ale
hlavně, že se usmíváte a dobrá nálada z vás srší i na
dálku.“
„Ahoj,
Tome!“ hlesly jsme sborově a okukovaly jeho špinavě blonďatou
hlavu, modré oči a nohy zahalené do khaki kalhot. Nic víc nebylo
vidět, protože nám nesl dovnitř bedýnky narvané koblihami,
loupáky, plněnými šátečky a jinými druhy sladkého pečiva.
„Co
potřebujete? Minule něco chybělo a dneska si to chcete přepočítat,
že jo?“ zeptal se, když odložil zboží na určené místo a
vracel se do auta pro další várku – tentokrát slanou.
„Nééé.
Chtěla bych tě někam pozvat. Neboj, dorazíme všechny tři, aby
ses necítil utiskovaný pod vlivem jedný drzý holky a tak
podobně,“ zamrkala Miriam a čekala na reakci. Tom se
nevyjadřoval, protože po vyřčené prosbě se spustila lavina
nabídek ke schůzce.
„Já
taky, Tome,“ přidala se Karolína.
„Mám
taky zájem o setkání. Ehmmm, za doprovodu zde přítomných
krásek,“ zareagovala jsem konečně sama a doufala, že poslední
dostane šanci jako první. Tom Šeďa si nás prohlížel od hlavy
až k patě. Dosud se nevyjádřil. Vždycky reagoval svižně a
dokonce humorně, ale teď se nejspíš lekl přesilovky a veselost
mu vypadla kamsi do duchovního světa, kde nejspíše momentálně
brouzdal a hledal cestu ven.
„Máš
suprový svaly na rukou. Je vidět, že makáš... Bedýnky jsou
dobrý činky, co?“
„Jasně,
ale pořádný posilování nesmí chybět. Hodně posiluju
s Rohlíkem a Tatarkou.“
„Fakt?
Skvělý! Jenže, abych pravdu řekla, já radši posiluju se
smažákem s tatarkou. Rohlík se mi hodí spíš na posilování
s marmeládou, šunkou, sýrem nebo paštikou,“ usmála se
Karolína a několikrát mlaskla neodolatelnou chuti na něco z
vyjmenovaného.
„Jééé,
tak to já posiluju mnohem zdravěji – s miskou plnou
cereálií. A co ty, Martinko?“ zeptala se mne Miriam, abych
náhodou nezůstala pozadu v odhalování svého tajemství.
„Ehmmm,“
odkašlala jsem si a přemýšlela o další řeči, abych zachránila
naší pověst. Nechtěla jsem dělat chytrou, ale zrovna před pár
měsíci se mi tato jména vryla do paměti díky kamarádce
redaktorce, která šílela z psaní článků na jedno téma na
padesát způsobů. „No, prostě se nechceme přiznat, že
posilovna s kulturistou Peterem Tatarkou a s několikanásobným
mistrem ČR v ragby Janem Rohlíkem pro nás znamená měsíční
pracovní neschopenku, protože se ani neodplazíme od jedný
pokladny k druhý. Jsou na nás dost velký sousto.“
„Myslíte?
Uznávám, slavnější jména člověka dokážou vystresovat. A co
kdybych vás vytrénoval sám? Za ty roky praxe se nemusíte bát.
Začátky jsou vždycky těžký, ale chytneme je pozvolna a do
pokročilejší fáze se dostaneme na základě vašich schopností a
přizpůsobování se stále náročnějším tréninkům.“
„To
jsme jako zvaný do posilovacího ráje?“ zašklebila se Karolína.
„Jasně,
kočky. Mám skvělý nápad. Díky za vaše pozvání, rád přijímám
všechna tři. Nejdřív vás ale pozvu já – do mýho oblíbenýho
fitka. Tam si dáme do těla!“
Poslušně
jsme přikývly a hned po směně vyletěly do města hledat nové
sportovní oblečení a boty. Nemohly jsme přece svou kořist lákat
na vytahané tepláky a lehce propotitelná trička...
***
„Naše
fitko Dělo, protáhne ti tělo!“
Dělové
heslo bylo uvedeno snad na každé stěně chodby, šaten i samotného
posilovacího prostoru. Náš milovaný Šeďa vypadal jako při
setkání se třemi kouzelnými vílami, které si předcházel
samými úsměvy, vtípky a povzbudivými gesty. Bylo vidět, že se
pohybuje v domácím prostředí, i když nás ujistil, že mu
tady nic neříká pane.
Cvičební
záhul začal zahřívací desetiminutovkou – přeskoky přes
švihadlo. Následovalo rozdělení míst k sezení u velkých
posilovacích strojů. Konaly se pravidelné obměny, tudíž si
každá z nás si protáhla snad každý vnitřní i vnější
sval. Velkou nevýhodou se stalo, že jsme sotva popadaly dech a
nemohly se s Tomem Šeďou pustit do pořádného rozhovoru.
Uvažovala jsem o pozvání na nějaký energetický drink, aby se
mohlo jít jinou cestou než sportovní... Jenže mi snad posiloval i
jazyk a divně brněl.
Co
na to říct? Přežily jsme. Dosud jsme nedokázaly odhadnout,
jestli úplně ve zdraví, ale hlavně nedošlo k žádný
trapný situaci.
Po
skončení dvouhodinového zácviku jsme se všechny tři velice
pomalým krokem posunovaly do šaten.
Ihned
mi bylo jasné, že zítra bude hůř a pozítří ještě mizerněji.
„Hodila
by se jim změna hesla: Naše fitko Dělo, oddělá ti tělo!“
„Hmmm,
Tom nám dal zabrat, ale nevzdám se ho. Klidně absolvuju dalších
sto hodin na rotopedu, běžícím pásu a vibrační mašině.“
Karolína
si začala prozpěvovat a otírala si krk malým ručníkem. Raději
jsem se k jejímu nadšení do dalších bojů nevyjadřovala a
soustředila se na Miriam. Před chvílí sotva popadala dech a
červeň se jí vyrojila na všech částech těla. Nyní měla
naopak nezdravě bílou až zelenkavou barvu.
„Je
ti špatně, Miri?“ zeptala jsem se starostlivě.
„Strašně!
Asi půjdu zvracet.“
„Ses
před tím naládovala žrádlem, co?“
Zavrtěla
zamítavě hlavou. Slzy jí pokryly tváře a začala děsně brečet.
„Neblbni!
Vtrhni na záchod. Strč prst skrz krk a je vystaráno...“
„Tohle
se nevyřeší tak snadno...“
„Ale
ale, nedramatizuj to, jo? Dojdi si na záchod, dej si sprchu a zase
se s vervou popereš o osudovou lásku.“
„Nepoperu!“
vzlykala a pak to z ní vypadlo. „Jsem těhotná!“
„Cože?
S Tomem?“ vykřikly jsme obě a vyjeveně zíraly na Miriam.
Vyděšeně si nás prohlížela.
„Ne,
proč s Tomem? Jak bych to asi stihla? S manželem Jardou.
A já se tolik chtěla rozvádět, jenže to už nejde...“
„Ale
jo, jde, pokud budeš hodně chtít.“
„Nebudu.
Neokradu dítě o tátu!“
S Karolínou
jsme se posadily vedle Miriam. Každá ji objala z jedné strany
kolem ramen a chvilku jsme si společně zavzlykaly – štěstím,
zdravou závistí a já také úlevou – lov na Toma měl o jednu
konkurentku míň. Prostě jsem chtěla vyhrát...
***
Další
týdny plynuly ve znamení potu a vylepšování kondice. Karolína a
já jsme se snažily pozvat Toma někam jinam než do posilovny, ale
on nás jednoduše vždycky nějak přesvědčil, že Dělo je pro
nás tři tím nejlepším zážitkem na světě...
„Pomalu
začínám té naší Miriam závidět. Sice kecala, že už
vlastního muže nechce, a vymýšlela si cosi o oddělených
ložnicích, ale nakonec může být za svou výhru vděčná...,“
vzdychala stále častěji Karolína. Přikyvovala jsem a myslela si,
že vydržím až do konce boje! U Karolíny jsem jistotu „chtění“
našeho společného idolu trošku ztrácela, protože se
z pravidelných tréninků pomalu začínala vykrucovat.
A
jednoho dne mi najednou s úsměvem na rtech řekla: „Vyhrála
jsi!“
„Co
jsem vyhrála?“ ptala jsem se nechápavě, i když jsem tušila
velkou výhru.
„Neptej
se co, ale koho!“
„Toma?“
„Jo.
Nechám ti ho, už mě začal nudit. Vlastně fitka nesnáším. Mám
radši večírky, kde si člověk zvyšuje sebevědomí alkoholem a
potí se při nevázaném sexu od noci do rána. Další kruhový i
obdélníkový tréninky by mě totálně zbavil poslední
ženskosti.“
„Fajn.
Díky.“
„Neděkuj.
Nemáš za co... za koho.“
Karolína
měla pravdu. Sice jsem naše dívčí utkání vyhrála, ale u Toma
jsem zabodovala, jenom když jsem si přihodila o něco těžší
závaží na zdvihání. Vydržela jsem další dva týdny. Potom
jsem k němu vlítla do šatny. Na řadu přijde pořádná
změna, i kdybych se musela prát nebo ho praštit posilovačem
mozku!
Zrovna
se jenom ve slipech prohlížel v zrcadle po všech stránkách.
Vypadal, že se chystá na mistrovství kulturistů, jak napínal
svaly. Vypadal směšně a zároveň neodolatelně. Vylekala jsem ho.
Otočil se ke mně čelem. Bleskově jsem si ho prohlédla od horní
poloviny těla až po zlehka schované intimní partie. Zbytek už
jsem znala zpaměti. Hmmm mmm mmm... Musí být můj!
„Zvu
tě na mejdan. Na pravý čarodějnický. A nemůžeš odmítnout!“
„Martinko,
ale...“
„Žádný
přemlouvání a pochybování. V sobotu nastartuješ svoje nóbl
auto, vyzvedneš mě před domem a vyrazíme do chalupy ukryté
v hlubokých lesích. Tam sídlí hned několik čarodějnic
první kategorie a neboj, možná se najde i nějaký mág!“
Riskovala
jsem svými příkazy. Kupodivu ale neprotestoval a druhou květnovou
sobotu jsme si společně vyrazili na chajdu Mariany Bublaniny, kde
se každoročně konal velký čarodějnický slet všech opuštěných
košťat, košťátek, vymetaček a zametaček.
Pochopitelně
nechyběli ani nějací zástupci mužské části populace. Původní
tradice mít jenom dámský slet se změnila hned ve druhém
ročníku. A až v květnu se čarodějnický slet konal
z několika důvodů. Jedním byl fakt, že 30. dubna se těžko
sháněly různé čarodějnické masky, kostýmy a pomůcky. Stačilo
se však přehoupnout do května a všechno se jen tak bez zájmu
povalovalo u vyhaslých ohnišť, popravišť a domácích krbů.
Magii
čarodějné noci mi pomohlo vylepšit hned několik přítomných
kamarádek, které už věděly cosi o mém snažení dostat se
s Tomem Šeďou dál než za sedadlo rotopedu. Opíjely ho.
Dráždily. Omamovaly koktejly lásky v můj prospěch.
Najednou
jsme se konečně ocitli sami. Mariana mi vyhradila svou vlastní
chalupářskou ložnici, abych nemusela uléhat na mokrý trávník a
zmítat se v křeči v májovém deštíku.
V pokoji
jsem neváhala ani vteřinu. Vmžiku byl úplně nahý. Na rozdíl
ode mne, protože Tom se nijak nesnažil mi pomáhat. Asi čekal na
striptýzek...
„Pojď
blíž! Osedlám si tvýho šeďáka,“ oznámila jsem mu
s podnapilým nadšením a mířila čarodějnickou hůlkou
přesně do středu Šeďanova ráje. Raději jsem se blížila já
k němu. Trochu jsem zabořila hůlku do jeho kůže mezi
stehny.
„Nééé,
neblbni,“ zahučel ustrašeně.
„Chichi
chi chi chiii,“ smála jsem se a znovu se hůlkou bořila do jeho
citlivého území.
Zákeřně
uskočil vzad a moje kouzelná pomocnice dopadla k zemi.
„Dávej
pozor, abys mu neublížila.“
„Copak?
Máš ho snad umělýho?“
„Zatím
ne, ale byl bych nerad.“
„Neboj,
neukousnu ti ho!“
Nevěřil
mi...
Neodpovídal
a skrýval si ho rukama. Nahý mi připomínal antického boha, ale
nevím jakého. Velkého, ale nedotknutelného. Zase couvl zpátky a
podle všeho měl v plánu projít zdí. Jenže ho přece
nenechám upláchnout do nitra šedivých tvárnic a hodně starých
prken!
Sebrala
jsem hůlku, odhodila z hlavy svůj čarodějnický klobouk a
přiblížila se k němu. Opřel se o stěnu. Chtěla jsem se
k němu přitulit, ale zákeřně se sehnul a utíkal ode mě
pryč. Kdybych mu nechala aspoň slipy, mohla jsem ho za něco
přitáhnout. Naštěstí si brzy uvědomil, že bez oblečení
nemůže vylézt ze dveří, takže se se zděšením v očích
vrátil a stoupl si za postel.
Usmála
jsem se.
„Tomíku,
neboj se. Neudělám tomu tvýmu ztopořenýmu frajírkovi nic
zlýho.“
Stále
mi nevěřil a mačkal si ten svůj poklad pod rukama, abych mu ho
náhodou nevyrvala z truhly a nepředhodila ho čarodějnické
seanci k dalšímu zpracování.
Došla
mi trpělivost. Skočila jsem na něho z boku a šťouchla ho
hůlkou. Padl obličejem do polštářů. Za chvíli děsně ječel.
„Jaúúú,
jaúúú zlomilas mi ho! Zlomila!!!“
„Ukaž,
podívám se,“ nabídla jsem své služby. Sotva se otočil na
záda, mohla jsem zřetelně vidět, že k žádnýmu vážnýmu
poškození nedošlo. Nejspíš ho holky opily až moc! Tohle
hraničilo s fantazií prvního stupně. Chtěla se konečně
vrhnout na perfektní prozkoumání jeho těla a začala se před ním
svůdně kroutit.
Konečně!
Na chvíli pustil svého miláčka šeďáčka ze sevření. Brala
jsem to jako znamení.
„Ty
mi ho nebudeš mordovat!“ zařval a pustil se do útoku. Nejdřív
po mně metal všechny polštářky z postele, poté vyházel
celý košík umělého ovoce. Jenže pak se chystal uchopit hrací
skříňku z toaletního stolku.
Tohle
už nebyla žádná hra, klidně mi mohl ublížit...
„Víš,
co? Narvi si svý nádobíčko zase pěkně do slipů, kalhot a
sportovního oblečení. Nemíním dobývat tu tvojí strážnou věž
přes všechna možná nebezpečí. Nejsem žádnej rytíř v brnění!
Asi jsi na chlapy, mohls aspoň kváknout...“
„Martinko,
ale...“
„Ne!
Do posilovny už mě nedostaneš!“
Chvatně
jsem se oblékla a zabouchla za sebou dveře. Nevím, co tam
prováděl. Jen jsem si všimla, že asi po hodině se začal zcela
„nenápadně“ proplétat mezi ostatními účastníky večírku a
„tajně“ zmizel bez rozloučení.
Tom
Šeďa nebyl na ženský ani na chlapy. Neukrýval se v něm ani
žádný pedofil. Měl rád jenom sebe – od hlavy až po paty.
Ano,
o hodně důkladněji jsme se seznámili až na tom čarodějnickém
večírku. Výhra osudové lásky se sice rychle rozplynula, ale není
všem dnům konec...