pátek 8. listopadu 2013

Vzrušující romantika (některých) pražských zákoutí


A ještě jednou naše vtipná autorka s pseudonymem Alape… Nepřátelé z dětství někdy dokážou zatraceně překvapit – a to nejen tím, že se jakýmsi kouzlem změní v kamarády.

Odpolední špička v pražském krtkovi.
Sardinky namačkané jedna na druhou. Zavináče s kyselým ksichtem. Sem tam nějaký rejnok, ježovka nebo žahavá medúza, kteří si dokážou udělat kolem sebe prostor díky své pichlavosti. Okouni okounějí nebo čtou. Škebláci spí uzavření ve svých lasturách. Přísavky buď tajně lepí reklamy, nebo se přisávají na jiné lidi. Občas nějaká chobotnice s nenechavými chapadly. A zbytek má povětšinou špunty em pé trojek v uších a nevnímá.
Těším se domů. Na pu-er, klid a večerní film v televizi. Pryč z té rybí konzervy.
„Evo!“
Rozhlížím se. Někdo právě vykřikl mé jméno. Je to jakýsi neovladatelný reflex, protože při té spoustě lidí to vůbec nemusí patřit mně.  A pravděpodobně taky nepatří, protože nikoho známého nevidím. Oči mi sklouzávají zpátky k rozečtenému příběhu v časopise a začleňuji se opět do skupiny čtecích okounů.
„Evo! Evo, tady!“
Opět zvedám zrak od roztřesených písmenek. Tentokrát si všimnu muže, který na mě mává. Má snahu prodrat se skrze pár starších manželů a skupinu půlčíků směrem ke mně. Překvapeně zdvíhám obočí.
Metro právě vjíždí do stanice a s cuknutím zastaví, čímž mu pomůže k turbo průletu hloučkem lidí. Na poslední chvíli se zakymácí a chytí tyče, takže není vynesen davem vystupujících. Propadnout na zem nemůže – na to tu není dostatek volného prostoru.
Sardinková škatulata hejbejte se způsobují, že se na Muzeu uvolní místa k sezení.
Elegantní chlapík, který svým oblečením a zjevem příliš nezapadá mezi běžné uživatele krtka, teď sedí vedle mě. Sympaťák se šedýma očima. Tmavě hnědé řídnoucí vlasy, na skráních prošedivělé, věk plus minus pětačtyřicet. Navy modrý oblek, světle žlutá košile, žlutá kravata, rozepnutý antracitový svrchník. Tmavě modrá kožená spisovka a boty dokonale ladí… Jen pořád nevím, kam ho zařadit?
„Evo, to jsem já, Petr Šeďa!“ usmívá se na mě. V očích mu rejdí veselí rarášci. Evidentně se baví mým údivem.
Lapám po vzduchu. Zdá se mi to, nebo je opravdu najednou tak řídký a vydýchaný?!  
„Jé! … Ahoj Petře!“ Upřímné překvapení se odráží v mém hlase. „Nepoznala bych tě!“ To je ten malý protivný kluk, parchant odnaproti, z mého dětství. Postrach ulice! Výtržník, šejdíř, náfuka a rváč. Byl oproti nám všem z domu a okolí o pět let starší, a tak si vyskakoval. Neměl žádné kamarády, protože vždycky všechny zmlátil, a my jsme se ho báli, chrlí mi v hlavě identifikační paměťový scanner. Na to jméno nejde jen tak zapomenout! No jo… To je ale proměna: z takovýho odpornýho hnusnýho smrada -  takovej pěknej chlap! Rozpoznávání ukončeno. Včetně závěrečného vyhodnocení.
Auto má zrovna na několik dní v servisu, právě se vrátil ze služební cesty z Francie, je společníkem dvou velkých firem a třetí chce zakládat. Poznal mě ze zcela jednoduchého důvodu: před měsícem jsem byla na návštěvě u našich doma. On též u jeho rodičů a nějak mě zahlédl. Takže jeho bystré IQ si dalo souvislosti dohromady. Ukazuje se jako výborný společník. Máme si toho tolik co říct!
Je mi s ním překvapivě dobře. Vnímám jen jeho sametový hlas. A voňavku. Klasická pánská, kořeněná, maličko nasládlá s jemně kouřovým podtónem. Och! Přesně ta, která mě naprosto odzbrojuje a podněcuje mou smyslnou fantazii.
Nečekaně nás probírá hlášení: „Háje, konečná stanice, prosíme, vystupte!“ Tak to je v háji.
Petr taky přejel. Jdeme se podívat po nějaké kavárně, abychom si mohli dovyprávět svá životní vítězství a prohry.

Od našeho prvního setkání v půlce deštivého září loňského roku se vídáme pravidelně. I několikrát týdně, pokud není Šeďa pracovně odvolán mimo Prahu. Možná se odvolává i sám…?!
Ale na druhou stranu: je to vždycky on, kdo zavolá a něco vymyslí. Večeře, divadlo, balet, kino, jindy čajovna s procházkou po staré Praze nebo návštěva obrazové galerie.
Jsou mi velice milé i jeho dárečky: jednou rudá růže, jindy čokoládový čtyřlístek a pak třeba komiks z našeho dětství.
On je šťastně svobodný, což mě sice těší, ale zároveň trošku zneklidňuje. Jak je možné, aby takovýhle chlap byl sám? (Prý hodně pracovně cestoval a na vztahy nebyl čas). Já jsem šťastně rozvedená. Oba bez závazků.
Už někdy od konce listopadu to mezi námi jiskří. Když jsme spolu, připomínáme vánoční stromeček obalený zapálenými prskavkami. Jenže jen v rovině verbální. Ne vertikální, ne horizontální ani vertikálně-horizontální.  Jen a pouze verbální! Je to normální? Péťa Šéďa nic. Kromě držení se za ruku a letmé pusy na tvář. Nic. Nic. Nic! Fakt je to divný: vždyť jsme oba dospělí a svéprávní lidé! Tak kde je problém? Několikrát jsem měla i snahu zavést na toto téma rozhovor. Bez úspěchu. Nažhavil se tak, že se naše debata spíš podobala manželské hádce. (Jenže bez následného usmiřování!) On byl naštvaný, já to obrečela a týden jsme se neviděli. Jednou dokonce deset dní! Tak to nechávám být. Jinak je mi s ním dobře a možná má své důvody, které já zatím nemůžu chápat, asi časem…

První velký mezník v našem vztahu je 29. prosinec: poprvé mě pozval k sobě domů.
Časově neutrální datum na rozbalení vánočních dárků. Taky sliboval sbírku archivních vín… Má filmová fantazie v tom rozpoznala jasný signál. Vždycky to tak je: od sbírky motýlů se končí u sexu. Těšila jsem se jako Harry Potter do Bradavic. Vzala jsem si svůdné prádélko a úžasný top, který byl spíš kousky svázaných nití než látkou. Svetřík s výstřihem a sukni, krajkové punčocháče.
Ani se mě nedotkl. Vlastně jednou ano: když rozléval víno, nechtěně mi přitom zavadil o malíček.
Naprosto frustrující pocit! Copak ho jako ženská nepřitahuju?

Další důležité datum, které mám červeně zaškrtnuté v diáři, je 27. březen: Péťa Šéďa má narozeniny.

Je nádherné jarní počasí, až nezvykle teplé na tuto dobu.

Na veškerou mou snahu uspořádat oslavu nebo vymyslet něco originálně ulítle speciálního, mě uzemnil slovy, že je to jeho den a zorganizuje si ho sám. No, jak myslíš, brouku.
A jelikož byl tajemný jako hrad v Karpatech, netušila jsem, co chystá. (Tedy - mimo mé pozvání, samozřejmě)
Vzala jsem si dlouhé společenské šaty, hodící se kamkoliv. Nebeská modrá, kterou mám ráda (a sluší mi) se krásně doplňovala s bílou plyšového bolerka. Stříbrné boty na vysokých jehlových podpatcích a ve stejné barvě malé psaníčko do ruky. Hluboký výstřih vyplňovaly dlouhé korále.
Překvapil mě: čekala jsem bujarou oslavu se spoustou lidí.
On připravil romantickou večeři pro dva se spoustou jídla. Objednal přes catering.

Všude svítí zapálené svíčky, jsou jich snad stovky.
Jeho byt v horním patře výškového domu kdesi na rozhraní Pankráce a Krče skýtá úžasný výhled na noční osvětlenou Prahu. Vzbuzuje sentimentální nostalgii.
„Půjdeme trochu na čerstvý vzduch?“ Lehce si říhne. „Jsem přecpanej.“
Je kolem půl jedenácté.
Zamířím ke dveřím na terasu, ale zarazí mě: „Já myslel ven. Projít se, když je tam tak hezky. Třeba do parku.“
Zvažuji tuto nečekanou variantu. S něčím takovým jsem nepočítala.
Chvilku váhá a nad něčím přemýšlí. „Nebo bych tě mohl doprovodit domů...“
BUM! Úžasná idylka večera se vmžiku rozplývá do nenávratna.
Domů? Vždyť jsme doma, teda u tebe. To mě jako vyhazuješ?!!!  Nechápavě se na něj dívám a celým tělem mi projíždí mohutná vlna rozladěnosti: „To mi chceš jako říct, že na těch jehlových podpatcích mám jít z Pankráce až na Roztyly, jo? Tři stanice metra? Žertuješ?!“ Snažím se zachovat jakési dekorum a nepoužívat sprostá slova. Večer to byl přece jen hezký a navíc je oslavenec. To je teda ale blbej fór!
Žádná reakce. Jen se usmívá. Snad ani nevnímá, co povídám.
Proč mi neřekl dopředu, že má čas od–do? „Víš co? Vezmu si taxíka a vyklidím ti pole! Nemusíš se namáhat …!“ Cítím zklamání. V návalu hněvu vybíhám do předsíně, lovím v kabelce mobil a snažím se obout si lodičky. Celá se třesu zlostí a skrývaným pláčem. Taková potupa!!!
„Ne, počkej, tak jsem to nemyslel,“ řekne smířlivě a jde za mnou.
Nejenže tím ten krásný večer úplně zazdil. Ještě jako třešničku na dortu, přičemž ten reálný zůstal nedotčený pod přívalem jiných dobrot, si mě dovolí vyhodit!!! Mám v tom totální chaos. Proč mi dává ty dárky? Dárky si nedávají kamarádi pokaždé, kdy se vidí. A rudé růže už vůbec ne… Cítím se zmatená, odmítnutá a možná podvedená. Je gay? Impotent? Chodí do bordelů?
Mám po náladě. „Ne, jo? A jak teda?“ štěknu po něm.
„Tak třeba jen tady do parku pod barákem,“ vyloženě si mě vychutnává. „Nechci, abys šla už domů! Tak jsem to nemyslel!“ Koutky úst mu lehce škubají: „Jsi tak krásná, když se zlobíš!“
Cítím, jak mi hoří tváře. I přes make up se určitě červenám tím emočním vypětím.
„Můžeš si půjčit moje páskáče,“ navrhuje, „sice ti budou větší, ale půjde se ti v nich pohodlněji.“
Zkoumám jeho výraz ve tváři, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu.
„Prosím!“ Žadoní. „Mám narozeniny!“ Dělá na mě psí oči, kterým nejde odolat.
S rozporuplnými pocity si nazouvám pánské sandály, které mi jsou o tři čísla větší. Fakt super! Hodnotím svůj odraz v zrcadle u vchodových dveří. Tou vzniklou vlečkou venku zametu veškerý sajrajt! Ještě mě napadá cosi o nedobrovolné výpomoci pražským úklidovým službám.
„Co to je?“ ptám se už ve sjíždějícím výtahu Petra, když si všimnu jakéhosi balíčku, který drží v levém podpaží.
„Vzal jsem deku, kdyby ti byla zima, nebo si na ni můžeme sednout na lavičku.“
„To je dobrý nápad!“ Alespoň si na jemné látce šatů nevytahám oka!
Pomalou chůzí, kdy neustále zakopávám o své vlastní nohy v nezvyklé obuvi, se dostáváme do nedalekého parku. Večer je opravdu mimořádně teplý na tuto dobu a svítící měsíc i hvězdy pomalu rozpouštějí můj vztek.
„Pojď,“ Petr mě bere za ruku, „tamhle je jedna lavička schovaná v pěkném zákoutí.“
Ukazuje se, že park je mnohem větší, než jsem si myslela. Můj průvodce to tu nepochybně velmi dobře zná.
Je kolem jedenácté. Všude je spousta pejskařů, kteří venčí své miláčky před nočním odpočinkem. Sem tam je vidět párek milenců, kteří využívají tmy ke skrytí svých polibků před okolním světem.
Sedáme si na lavičku, kam Petr rozložil deku.
Dívám se na oblohu, jestli uvidím Orion. Jarní vzduch, nyní už chladnější, v sobě nese zemitou vůni rašící trávy a probouzející se přírody. Je prosycený optimismem všeho rodícího se a nově vznikajícího. Mlčíme. Já se snažím zbavit toho zbytku přetrvávajících nepříjemných pocitů, on asi nad něčím přemýšlí. Někdy i ticho, když je sdílené, může být krásné.
Kolem nás proběhnou dva honící se psi, sledovaní ostražitým pohledem svého páníčka.
A přesně v ten moment slyším, jak se Petrův dech náhle zrychluje. Naklání se ke mně a v neovladatelném vzrušení mě dlouze políbí. „Evo, miluju tě,“ šeptá mi do ucha, zatímco jeho zuby jemně okusují můj lalůček. „Chci tě!“
No konečně!!! Jásám uvnitř. „Taky tě chci!“ zašeptám.  Znovu se dlouze políbíme.
Excitace, která jako elektrické vlny projíždí mým tělem, probouzí fantazii a já úplně vidím, jak se vznášíme na křídlech lásky a jejich jediným máchnutím překonáváme vzdálenost mezi dřevěnou lavičkou a osmi patry cihlového domu k tomu úžasnému letišti v jeho ložnici.
„Pojď,“ zamumlá Petr. Jeho rty se neodpojily od mých, takže se slova dají spíš jen tušit. Pouze tlak jeho ruky zvedající mě z lavičky je víc než výřečný.
Nastává drobná neshoda. Zatímco já se chci ubírat směr dům, Petr se na okamžik odpojí a zapře.
„Co je?“ Nechápu.
Další průběh je ale potom tak rychlý, že nestíhám ani myslet, natož mluvit.
Protáhne se jako Rambo skrze živý plot, mě vláčí za ruku za sebou (sbohem, má večerní róbo), záhonem pichlavých růží a několika okrasnými keříky (sbohem i můj zbytku večerní róby) a končíme kdesi mezi stromy na zemi.
Zde, v temném hájemství prořídlého porostu letitých javorů frekventovaného parku, pak dává průchod své náhle se zrodivší touze. A zatímco Petr je evidentně ve svém živlu a nespoutaná divoká vášeň jej naprosto uvolňuje, já naopak celá tuhnu ve strachu z odhalení.
Ledový psí čumák, který mi najednou dýchá horké výpary do pravého oka, mého Tarzana vzruší natolik, že místo dlouhé romantiky je to dvouminutová rychlovka završená řevem, za který by se nemusel stydět ani King Kong.
Noční, jindy určitě poklidnou atmosféru nyní protínají znepokojené hlasy pejskařů, štěkání psů, syčení toulavých koček a halasení ptáků probuzených z nočního spánku.
Z důvodu bezpečnosti nejen své vlastní, ale i případných arytmických staříků (aby je nekleplo), utíkáme pryč od přibližujících se kroků a psího vrčení. Šéďa se v tom očividně vyžívá. Já v těch obrovských sandálech zabalená do deky, už podstatně míň.
Jeho vzrušení trvá, takže po přesunu se na mě vrhá znovu. Tentokrát si to užívám i já, díky jeho výdrži i odlehlejšímu místu.

Ležíme vyčerpaní na chladné zemi, omotaní dekou. Tulíme se šťastně jeden ke druhému a připomínáme svinutý perský koberec. Tiše se smějeme mezi něžnostmi, které si projevujeme navzájem, a mezi slůvky lásky se od Petra dozvídám, že jinak než venku se nevzruší. Excituje ho pouze ten pocit nebezpečí z odhalení, ale není exhibicionista, který by chtěl mít diváky. Na jistém soukromí, řekněme, trvá.

Přešlo jaro a pomalu končí i léto. Náš sex se z pouhého uspokojení tělesných potřeb postupně mění v milování.

S nadcházejícím podzimem, v rámci změny, aby nám stejná místa nezevšedněla, vymýšlíme nová. (Domnívám se, že jde i o jistý pud sebezáchovy)
Zatím ne moc úspěšně:
Z divadla nás vyhodili. I když Petr koupil lístky na činohru do samostatné lóže, jeho projev uspokojené touhy byl tak hlasitý, že se to nedalo přičítat výkonu herců.
Na koncertě rockové kapely to šlo, ale tam byl zase jiný problém: někteří muži si nás všimli a pochopili to jinak. Chtěli si užít taky, takže z toho byla rvačka a jen tak tak jsme zdrhli.
Odlehlé telefonní kabiny v parcích se osvědčily. Ty v centru města ne: slídivé kamery i pátravé oči „pomáhat a chránit“ na každém kroku - to už hraničilo s porušováním zákonů a to jsme nechtěli ani jeden.
Podchody, samy o sobě sice přitažlivé, ale plné jehel a výkalů, takže žádná atmosféra navozující vášeň. Kdo by toužil po tom, válet se v exkrementech, že?

Jednou nás vyhnali i z veřejných záchodků (jedněch z toho mála decentně čistých), když jsem se snažila propašovat na pánské schovávajíc se pod Petrovým sakem. Baba si nás všimla a vyhrožovala, že zavolá policajty. Na mě řvala ještě něco o Perlovce…

*****

No a zima?
Zkuste hádat.
Já z ní měla panickou hrůzu. Se svou představivostí jsem byla jaksi na štíru. Brrr!

Ale i na to našel Petr řešení: odletíme jako stěhovaví ptáci někam do teplých krajin a pak se na jaře zase vrátíme. Nějakou práci si tam už vymyslí. Nejspíš založí další firmu.
(Místo krtkem pak budeme jezdit nějakou dobu loďkou - a medúzy, ježovky a škeble uvidíme skutečné - ty v moři.)
Takže mi zbývá jediné: dát v zaměstnání výpověď a začít rychlokurz indonéštiny nebo angličtiny…

Žádné komentáře:

Okomentovat